Po úvodu (Prot 6/20) pojednává autor současné negativní i pozitivní očekávání církve v souvislosti s tím, co pro církev a společnost znamenala „nová média“ tj. knihtisk a televize v historii.
Co nám ukazují dějiny médií
Koronténa v církvích vyvolala mnoho pohybu. Také razantně přivedla na světlo světa téma, které by se dříve či později přihlásilo tak jako tak, i když možná ne s takovou naléhavostí: totiž téma církve a nových médií, přítomnosti církve v digitálním či virtuálním prostoru. V prostoru, který – ať se nám to líbí nebo ne –, je skutečností svého druhu, realitou, která utváří naši každodenní „analogovou“ realitu a také ovlivňuje naše vnímání skutečnosti.
Zvýšená přítomnost církve v digitálním prostoru vyvolala jak vlnu nadšení či opatrně přejné pozornosti, tak i hlasy kritické. Vlna nadšení z toho, co vše je v digitálním prostoru pro církve možné, nebyla v českém církevním éteru – alespoň co jsem mohl zaznamenat – až tak velká, přejný článek v českém evangelické diskurzu napsal v Českém bratru branický farář J. Pechar. Mám dojem, že převažovaly spíše hlasy kritické, varující před individualistickou „virtuální vírou“.
V následujícím textu bych chtěl tato negativní i pozitivní očekávání církve směřující k novým médiím zasadit do kontextu dějin médií. Mám za to, že je poučné nahlédnout to, že takovéto obavy i nadšení nejen poukazují na reálné hrozby i šance, ale i na něco obecnějšího, co je spojeno právě s dvojznačností fenoménu médií. Tento fenomén také souvisí s obecně lidskou tendencí mít v mnohém neopodstatněný strach z nového, resp. nové utopicky přeceňovat. Nová média, myslím především „internet“, se ovšem stala běžnou a akceptovanou součástí našeho života a také ovlivňují naše vnímání skutečnosti. Budu vycházet z knihy Úvod do dějin médií, která sleduje debaty o nových médiích především v německy mluvícím prostoru.
Obecně je potřeba zmínit dva důležité aspekty, na které autoři knihy upozorňují: S každým novým médiem se spojuje naděje, že rozšíří okruh možných uživatelů. Z hlediska politického se potom usnadněný přístup k informacím a širší participace jeví jako šance větší demokracie. Vůči této utopické perspektivě stojí vzrůstající obavy z narůstající kontroly. Vůči rozšíření okruhu uživatelů stojí obavy z nové formy cenzury a exkluze uživatelů.
Druhým aspektem je přítomnost a aktualita, která se od nového média očekává. Každé nové médium vznáší nárok na to, že je blíže přítomnosti uživatelů než média předchozí – třeba ve smyslu živého rozhlasového či televizního přenosu nebo v rychlosti elektronické pošty. Ideálu komunikace v přímém přenosu je jako protiklad postavena hrozba mizení. I zde je přítomen technooptimistický a kulturně pesimistický způsobu chápání nových médií: čím rychlejší média, tím výše se považují pomalejší formy zážitku za hodnotnější.
Očekávání a obavy: knihtisk
Začněme u hlavního „sekundárního“ média, u knihtisku. V historickém diskurzu o knihtisku se tento vynález popisuje jako Boží dar. A sice kvůli tomu, že umožňuje znásobit výrobu knih. Přelomovým důsledkem je to, že to umožňuje soukromé čtení. S knihtiskem se spojuje očekávání, že zasáhne co nejširší publikum. Již brzy se poukazuje na rušení sociálních rozdílů. Na základě těchto nových možností recepce vznikají bezprostředně církevní cenzurní edikty, které se obrací proti soukromému čtení mimo církevní interpretační kompetenci. Tak např. cenzurní edikt mohučského arcibiskupa Bertholda von Hennenberga z 22. března 1485: „Neboť kdo propůjčí porozumění laikům a neučeným lidem a ženskému pokolení, do jejichž rukou spadnou knihy svatého vědění, aby nalezli jejich pravý smysl?“ Knihtisk, který umožňuje soukromou četbu, byl pro mnohé tehdejší kritiky předchůdcem antikrista, protože rychlost distribuce činí zprostředkování vědění nekontrolovatelným a např. hrozí čtverý smysl písma zredukovat jen na povrchní čtení. Tím je ohrožena hierarchie biblické hloubky smyslu a také hierarchie církve. Neboť Písmo se dostává mimo kontext expertů: teologie a církevních institucí, a to i svým překladem do libovolných jazyků. Toto zlo knihtisku neohrožuje jen církev, ale i světský řád – tak kritici.
Martin Luther ovšem pěl na knihtisk chválu: je to „poslední Boží dar“, ostatně r. 1522 vychází Lutherem přeložený Nový zákon, 3000 exemplářů, a byť se stále jedná o produkt dostupný nemnohým, vyprodal se za několik týdnů. Reformace se díky knihtisku stává „mediální událostí“ prvního řádu. Curyšský reformovaný teolog Theodor Bibliander (1505–1564) zdůraznil, že knihtisk umožnil rozšíření evangelia, které oslabuje falešnou víru papeže v Římě.
Kvůli tomu, že knihtisk posiluje laické publikum, zaznívá však kritika církevních i učeneckých kruhů (např. Erasma Rotterdamského), že knihtisk a privátní četba svádí lid ke kacířství.
Obavy a očekávání: televize
Udělejme velký skok k elektronickým („terciárním“) médiím. Od začátku pravidelného televizního vysílání v poválečném Německu v r. 1952 zaznívá obava z příliš dlouhého vysílacího času. Divák je vyzýván k výběru toho, co bude sledovat. Přitom se objevují obavy, zda tento požadavek budou diváci schopni naplnit. Tyto požadavky na regulaci chování diváctva vznášely i obě velké německé církve. Římská církev chce po svých členech slib, že věřící si pořady budou svědomitě vybírat a nechají si poradit katolickou službou pro televizi, která měla každý týden za úkol program hodnotit z mravně-náboženského hlediska. I zde se objevuje nedůvěra v kompetenci diváka vybírat pořady, resp. že bude schopen televizi vůbec vypnout. Místo toho je malován obraz diváka bez vůle fascinovaně sedícího před obrazovkou, jehož sledování televize má patologické rysy. Rádo se upozorňuje na extrémy: na závislost na televizi v USA, kde toto médium vysílalo již od 30. let. Strach z média se v Německu objevuje už v době, kdy televizí ještě nikdo nemohl být zasažen, protože chyběl pravidelný program. Obava z nekontrolované záplavy TV programu, která povede k zanedbávání běžných každodenních prací, třeba školy, domácí prací… Podle autorky této kapitoly se ona debata o televizi v Německu podobá debatě o závislosti na čtení, která se objevila na konci 18. století.
To by odpovídalo strachům, které se objevily v ČCE, sotva se výrazněji dostala do digitálního prostoru: Co že to s církví udělá, lidi nebudou chodit do kostela, budou sedět u počítače atd.
I u televize byla na druhé straně zdůrazňována participace, kterou toto médium umožní. Přes varovná slova o nadměrném televizním konzumu se objevuje požadavek zatraktivnit televizní vysílací nabídku. Mobilizace diváků pod heslem zábavy byl nejdůležitější faktor jak přilákat publikum. Především v 50. letech zavládla euforie z televize jako faktoru totální inkluze společnosti: Zasahuje skupiny, které byly doposud vyloučeny z kulturní a společenské komunikace (míní se venkovské obyvatelstvo a lidé s nízkými příjmy). Televize překonává dvě vylučovací kritéria dosavadních médií: prostorovou distanci a ekonomickou regulaci přístupu (vstupné). Christina Bartz to formuluje takto: „Televize je vydávána stejnou měrou za médium inkluze, které má sloužit jako to, co je přitažlivé pro všechny, a zároveň se formuluje nárok na exkluzivitu tím, že totální inkluze je pejorativně opisována jako ,moloch‘ a ,masa‘. Převládá přání po zasažení celku společnosti, ale naplnění tohoto přání ústí do strachu z této společnosti.“ Dokladem, že v případě všezahrnující síly televize se nejedná o zbožné přání, jsou korunovace Alžběty II. v roce 1953 a sportovní přenosy (fotbal). Noviny píší, jak „celej národ“ sedí u televize, společnost přerušuje svůj obvyklý provoz, zastavuje se výroba.
Základní utopická idea televize je přitom příslib „bytí přitom“. Jedni od televize očekávají, že díky této funkci si lidé budou více rozumět a že bude naplněna věčná naděje lidstva: totiž mír na zemi (tak televizní ředitel Werner Pleister při zahájení vysílání západoněmecké televize v r. 1952). Divák díky televizi bude moci mít účast na světových událostech, bude moci být přímo přitom očima i ušima. Přímý přenos reálných událostí rozšíří horizont jeho vnímání za hranice jeho tělesných a smyslových omezení. Televize je potom jedněmi chápána jako přirozená zkušenost se světem a do pozadí ustupuje rozlišení dvou sfér skutečnosti: reálně přítomné a mediální.
Toto ztotožnění mediální a reálné zkušenosti se skutečností zároveň bylo kritizováno a považováno za nebezpečí. Např. podle rakouského filosofa Günthera Anderse (1902-1992) je televizní obraz dvojznačný, vysílané události jsou zároveň přítomné i nepřítomné, zároveň skutečné i zdánlivé, zároveň tu jsou a nejsou: jsou to fantomy. Televizní obrazy a jejich sledování není reálnou účastí na zobrazovaných událostech. Člověk před televizí žije v klamu, že má účast na skutečnosti.
Proti tomu se objevují naděje, že skrze televizi bude všem zpřístupněno vědění či hodnotná umělecká díla. Ale i zde se objevuje rozpor mezi nadějemi, že televize pomůže pozdvihnout vzdělanostní úroveň společnosti, a podezřením vůči divákovi, že se sám nebude chtít takto vzdělávat, ale bude dávat přednost zábavě a nechá se ohlupovat.
Za klíčový, typicky televizní moment lze považovat být při události skrze přímý přenos. „Televize se uskutečňuje jen tehdy, když převládá synchronicita.“ „Kategorie bytí při tom, tady a teď, není jen ústřední popisné slovo pro televizi, vyznačuje i bod, k němuž se vztahují jak naděje, tak i obavy bezprostředně s tímto médiem související: radost ze synchronní účasti na vzdálených událostech a obavy ze ztráty skutečnosti.“
Literatura
KÜMMEL, Albert; SCHOLZ, Leander; SCHUHMACHER, Eckhard (Eds.). Einführung in die Geschichte der Medien. Paderborn, 2004.
BARTZ, Das geheimnisvolle Fenster, in Einführung, s. 206.
Pokračování (o videu a internetu) příště