Církev a prožitek

Číslo

Medard Kehl S. J., učitel dogmatiky na teologické vysoké škole „Sankt Georgen“ ve Frankfurtu nad Mohanem, se ptá: „Kam kráčí církev?“ Ve stejnojmenné publikaci nabízí autor několik výhledů, k nimž by měla církev směřovat. Připomíná přínos druhého vatikánského koncilu, který se pokusil zapojit církev opět do hry a vytáhnout ji z ofsajdu náboženského i kulturního (s. 47).

Kehl analyzuje krizi společnosti i církve. Neobviňuje však ze všeho osvícenské přecenění rozumu, jak se stává dnes zvykem. Ví, že situace je složitější, než aby se daly současné problémy hodit na hlavu jednomu viníkovi. Spíše bere vážně výzkumy současných sociologů. Upozorňuje na teze bamberského sociologa Gerharda Schulze, který označuje současnou německou kulturu za „společnost prožitku“ (s. 26). Současný člověk se ptá: „Co mi způsobí příjemné pocity? Čím učiním svůj život krásným, aby stál za žití?“ (s. 26) Současnému člověku jde o „vnitřní orientaci“, „o prožití krásného a smysluplného života“, „o hloubku liturgické fantazie“, „o estetickokultické prožití prostoru symbolů, gest, dějů a hravých prvků“ (s. 28). Dle Kehla by církev římskokatolická měla vzít vážně kulturu prožitku. Autor působivost prožitku potvrzuje vlastní zkušeností, hloubkou prožitku bohoslužeb s postiženými, působivostí procesí světel na svátek sv. Rocha, přesvědčivostí večerní modlitby v Taizé (s. 28).

Kehl ovšem upozorňuje též na nebezpečí „společnosti prožitku“. Zpřetrhává jemné propojení sítě solidarity s těmi, kteří se nezařazují do etablovaného prostředí, třeba proto, že přicházejí z jiné kultury. Církev má proto vybudovat „alternativní světy prožitku“, tj. církevní obce a společenství, ve kterých jsou skutečně přátelsky začleněni marginalizovaní lidé, chudí a ochuzení. (s. 28)

Jde o nové, nebo staré téma? Máme ze zpívání písniček, ze slyšení slova či z požehnání stejný prožitek jako naši předchůdci ve víře? O jakou kvalitu prožitku jde? Máme se vrátit k extatické tradici? Kam důstojně a opatrnicky kráčí církev? Nicméně, nekráčí již po staletí? Neslušel by jí lehčí klus a občas i sprint? Až nám dojde, že žijeme sub speciae aeternitatis (Masaryk), či před tváří Boží, jistě ztratíme sentimentální náladu, „estetizující“ dimenzi dneška, reklamně módní náboženský prožitek, a třeba objevíme rembrandtovskou barevnost, světelnost i potemnělost života, bachovskou hloubku, pascalovskou racionalitu i zbožnost, popř. schweizerovskou úctu k životu, která neproklíná techniku, nýbrž ji dovede využít ke službě.

Medard Kehl, Kam kráčí církev?
vydalo CDK, Brno, 2000 v edici Současná světová teologie,
přel. Pavel Kolmačka a Petr Slouk