Stále mě baví dávat dohromady či propojovat psychologické termíny s teologickými obrazy. Snad je to i jedna z forem experimentu, který se dnes od nás teologů a farářů očekává, když církev je (opět už) zase v krizi a hledáme nové cesty. Ostatně byl o tom i synod saských luteránů, kam jsem nedávno byl oficiálně vyslán. Už samotná forma toho synodu byla pro naše poměry experimentální – žádný maraton hlasování a nekonečné debaty nad ekonomickými věcmi církve. Ale tématický den, pauza, přerušení, zastavení, abychom se mohli bavit o podstatných věcech.
Pauza, zastavení – není snad opak, ale přeci jen obraz mířící jiným směrem než ten, který se na tom saském synodu také objevoval a který v církvi tak rádi a často používáme: putování, pouť, nemít kde hlavu složit, communio viatorum, následování Krista, nezajištěnost, putování Izraele pouští. Měla na mě výrazný vliv kniha německého psychoanalytika Fritze Riemanna – Základní formy strachu, taková psychoanalytická klasika. Riemann tu popisuje patologické projevy „normálních“ životních modů bytí ve světě: potřeby být individuem, potřeba být ve společenství (odevzdat se druhému), potřeba stálosti (noční můrou je změna), potřeba změny. Když se to přežene: schizoid se bojí odevzdání a je raději sám, depresivní člověk se zase ztrácí v druhém a nechce být sám se sebou, nutkavý člověk lpí na stálosti, nutnosti a děsí se jakékoliv změny, hysterik je zase v proměnlivosti jako ryba ve vodě a děsí se naopak stálosti, nutnosti. Většina lidí patří ke smíšeným typům.
Napadlo mě (i díky inspiraci jiných) k diagnostice našeho žitého křesťanství: častá je taková zvláštní kombinace obsedantního a hysterického prvku (abych zmínil jen ty dva): na jednu stranu potřeba jistoty, stálosti, Boží stálosti a nepohnutelnosti, důraz na absolutní hodnoty, důraz na tradici, strach z toho, aby tuhle nepohnutelnost nedej Bože někdo nenarušoval, nebo vše upadne do chaosu. Ve vyhrocené podobě to ukazují kulturní války vedené okolo manželství pro všechny. Opravdu by se všechno propadlo do chaosu, kdybychom je zavedli? „A tak za každým zvykem, za každým dogmatem a za každým fanatismem stojí také úzkost, strach ze změny a z pomíjivosti, a nakonec i strach ze smrti.“ (Riemann, s. 105) Paradoxně ruku v ruce s tím může jít ale druhý důraz, možná více verbální: právě na putování, že tu jsme jen hosté, že jsme jak ti Izraelci putující pouští života, přičemž naše občanství je v nebesích. S čímž se ale může pojit horečnatý aktivismus, evangelizační akce a strategie, růst sborů. Kolik je za tím farářské zkušenosti s častým stěhováním?
Je to trochu karikatura, ale tu podčárník unese! Ano: v církvi i v životě potřebujeme obojí: změnu i stálost, někdy možná „hysterická“ či „obsedantní“ období: kdy je potřeba hýbat se, promýšlet, jít do neznáma více, déle než jindy. A zase někdy je potřeba studijní či jiné volno, zastavit se, nedělat nic, čekat, nepouštět se do žádných velkých akcí. I to zaznělo na synodu, kde jsem byl hostem, když představovali jeden misijní velkoměstský projekt: je důležitější navazovat vztahy s lidmi, třeba u kafe, než dělat přehršel bombastických akcí, to spíš škodí. Tedy: za teologii a křesťanství ani hysterické, ani nutkavé, ale vědomé si své identity, schopné sebeodevzdání a participace, vědomé si trvalosti a stálosti bytí a Boha, ale také zároveň, že život nejen pomíjí a mění se, ale také že Boží království přichází, a to leckdy dynamicky, experimentálně, netušeně.