K prohlášení Synodní rady ČCE
Synodní rada Českobratrské církve evangelická vydala prohlášení, ve kterém se vyjadřuje k aktuálnímu stavu české společnosti. Musím říci, že jsem vzhledem k vyhrocené společenskopolitické situaci a k extrémním krokům vlády především v sociální oblasti doufal v nějaké vyjádření ze strany své církve až úpěnlivě. Když k tomu opravdu došlo, udělalo mi to velkou radost. Vážím si toho, že zvolení představitelé církve sebrali odvahu k veřejnému prohlášení, zvlášť proto, že jsem si dobře vědom, jak názorově rozrůzněná českobratrská církev je a jak velké naděje v mnoha jejích členech vyvolalo právě zvolení současné vlády. V tomto kontextu rozumím i určité nekonkrétnosti, neadresnosti a jistému časovému zpoždění prohlášení a přes všechny tyto okolnosti chci proto vyjádřit Synodní radě na prvním místě svůj dík.
Prohlášení obsahuje, dle mého mínění, tyto stěžejní body. Za prvé jde o důraz sociální. I když Synodní rada vyjadřuje pochopení pro nutnost reforem, žádá, aby při nich byl brán větší zřetel na lidi z nejchudších společenských vrstev a zároveň na neziskové organizace, na ty totiž dopadají reformy především. Podle mínění Synodní rady mají i ti nejníže postavení lidé právo na život v podmínkách „sice skromných, leč důstojných.“ Za druhé zaznívá důraz demokratický. Synodní rada pranýřuje korupci ve vysoké politice a stav, kdy se „řízení českého státu postupně přesouvá od demokraticky zvolených politiků k lidem s podivnou minulostí, kteří se z principu nemusí zodpovídat nikomu.“ Třetí bod, který bych chtěl z prohlášení vypíchnout, mluví o pokání církve, která si je vědoma toho, že i ona svým mlčením dala příležitost vzniknout „lecčemus nedobrému“. V úzkém sepětí s motivem pokání zaznívá také nabídka pomocné ruky pro práci na lepším stavu české společnosti.
Lze tomuto prohlášení něco zásadního vytknout? Pomineme-li výše zmíněnou neadresnost a nekonkrétnost, upozornil bych na tuto větu: „Víme, že západní společnost, i Česko, žila dlouhá léta na dluh.“ Věta je dle mého mínění zavádějící a nekriticky přijímá pravicovou rétoriku. Není jasné, zda je míněn dluh ekonomický, ekologický nebo sociální. Z kontextu vyplývá, že jde především o dluh ekonomický. O tom, zda je výše státního dluhu následkem nenasytnosti společnosti nebo spíše následkem strukturálních chyb ve strategii státu vůči podnikatelskému a finančnímu sektoru, se však vedou mezi ekonomy, sociology a politology diskuse. Napříště tak bude lepší, když se představitelé církve vyvarují těchto soudů, které navíc podporují šíření moralismu tam, kam nepatří.
Nejzásadnějším nedostatkem, který v textu shledávám, však není přebytek či nedostatek kritiky a nejsou to ani věcné nepřesnosti. Mám pocit, že Synodní rada zatajila české společnosti zásadní rozměr naděje, kterou jako křesťané máme a která patří i české společnosti. Nejde mi o to, abychom dělali z prohlášení směrovaných ven z církve propagaci křesťanské věrouky, ale o to, abychom vyslovili to, co místo nás nikdo jiný říci nemůže a co navíc lidé mimo církev slyšet potřebují. Konkrétně mám na mysli např. Ježíšova slova chudým: „Blaze vám chudí, neboť vaše je království Boží.“ To, že nejchudší členy naší společnosti čekají těžké časy a že to není dobře, je pravda a je správné, že na to církev upozornila. Ví to ale i mnoho dalších lidí; vědí to odbory, neziskové organizace, ví to opozice, a konec konců to snad vědí i někteří vládní politici, kteří to však v nynější situaci považují za nedůležité. Jen církev ale ví (nebo by měla vědět), že chudým patří Boží království, že je tu i jiná moc, jiná síla, která zasahuje do lidského světa, a v té mají chudí výsadní postavení. V Božím království o nich již není rozhodováno, ale oni se tam sami rozhodují. Z tohoto faktu založeného na zvěstování Ježíše Krista a naší víře v něj plynou konsekvence i pro naši společnost. Ti, co si myslí, že mohou bez následků házet přes palubu chudé a bezbranné, by měli zaslechnout, že se tímto chováním vyčleňují z přicházejícího Božího království, které patří právě objektům jejich libovůle. Ti, co letí přes palubu společnosti, by měli zaslechnout, že se již v tomto světě objevil prostor, ve kterém nejsou jen objekty vůle ostatních, ale také subjekty utvářející svůj vlastní životní příběh, a že vládce tohoto prostoru již zvítězil a přichází. A konečně ti, kteří z rozličných důvodů pomáhají tam, kde je to třeba, by měli zaslechnout, že jejich práce má svou cenu a budoucnost, přes její nedocenění v dnešní společnosti. Podobný rozměr naděje platí i pro aspekt demokracie a vymahatelnosti práva. Ne nadarmo má v křesťanské zvěsti místo také metafora posledního soudu. Radost a naděje na změnu, které velká část společnosti pocítila nad rozsudkem soudce Šotta, by ostatně mohly sloužit jako dobrý odrazový můstek pro přijatelnou interpretaci posledního soudu dnešnímu člověku. Jsem si vědom, že rozsudek je nepravomocný a může být mnohými zpochybňován, troufám si ale říci, že pocit radosti a naděje nad tím, že by snad mohl existovat soud, který měří všem stejně a bere v potaz především právo a spravedlnost, je blízký všem, kteří touží po dobře fungující demokratické společnosti
Netroufám si diktovat zaručené recepty, zdá se mi však, že pro komunikaci směrem z církve do společnosti je téma naděje na příchod Božího království velmi nosné. Tím spíš, že opakované zklamání z falešných nadějí uvrhává společnost do stále větší frustrace. Není náhodou, že hluboká beznaděj, projevující se rezignací na osobní angažmá ve společnosti i snahu změnit vlastními silami svůj životní úděl, není jen následkem, ale i příčinou mnoha negativních společenských trendů.
Text Prohlášení Synodní rady Českobratrské církve evangelické k aktuální společenské situaci je dostupný na stránkách www.e-cirkev.cz.