1. Zpěvák se (stylizovanou) image nedobře vyléčeného feťáka vyleze na pódium, je v plandavém oblečení, neforemném klobouku, přihrbený. Nachraplým hlasem povídá, že zazpívá píseň pro ty, kdo mají problém vstát v neděli ráno do kostela. On má svého Ježíše. Objevil totiž skvělou cukrovinku, velikonoční pochoutku, čokoládové kolečko, které má na jedné straně kříž a na druhé biblický verš. Dáte si ji do úst (jako hostii – doplňuji já) a… – Pak přes megafon chraplavým zpívá a potácí se u toho:
Nechodím v neděli do kostela
Neklekám si, abych se modlil
Neučím se nazpaměť knihy Bible
Mám svůj vlastní zvláštní způsob
Ale vím, že mě Ježíš miluje
Možná jen o trochu víc
Každou neděli padám na kolena
V cukrárně Zereldy Lee
No, musí to být čokoládový Ježíš
Díky němu se uvnitř cítím dobře
Musí to být čokoládový Ježíš
Díky němu jsem spokojený
No, je to jediná věc
Která mě může pozvednout
Lepší než pohár zlata
Pochop, že jenom čokoládový Ježíš
Může uspokojit moji duši…
Když je drsné počasí
A soumrak má barvu whiskey
Je nejlepší obejmout svého Spasitele
V celofánu
Má hnědavou barvu
Ale to je v pořádku
Polij ho zmrzlinou
A máš krásný parfait
2. Vypadá to samozřejmě jako provokace, pro mnoho lidí nechutná. Není to ovšem Waits, kdo s ní začal. Chocolate Jesus byl nejdříve souhrnný název pro celou skupinu uměleckých děl ve formě čokoládových plastik, zpodobňujících Ježíše. Začátek ta myšlenka měla v roce 1994, když student Richard Manderson prodával v uměleckém centru v Canbeře kulaté čokoládové sušenky s Ježíšovým obličejem. Koho zajímá, jak se to celé vyvíjelo (jedna z dalších plastik se jmenovala My sweet Lord, další Trans-substantiation 2 – sic!), ať si na netu přečte článek Chocolate Jesus in the Visual Arts.
3. Waitsově písni zřejmě máme rozumět jako satiře na určitou podobu křesťanství v USA. Amerika umí ze všeho udělat zboží, taky z náboženství (proto čokoládový Ježíš zabalený v celofánu). Vše lze zpeněžit (prodat v cukrárně). Všechno lze přizdobit, aby to vypadalo lákavěji (polít zmrzlinou). Podat v nabubřelé podobě (jako našlehaný dezert parfait) – a určitě je podoba křesťanství, která připomíná našlehanou pěnu. Lákat k individuálnímu přetvoření víry (Nechodím v neděli do kostela / neklekám si, abych se modlil / neučím se nazpaměť knihy Bible / mám svůj vlastní zvláštní způsob.), odpojit člověka od původního náboženského zdroje a zapojit do peněžních toků. (Našel jsem si, v kolika reklamách se v tuto chvíli ozývá slogan „Buď svůj“ nebo podobný.) – A ještě zajímavější je druhá vrstva myšlenek, směřující opravdu k uspokojení klienta: vždyť i takové komerční křesťanství dovede člověka naplnit pocitem dobra (učiní pojídače čokolády šťastným, uspokojí i jeho duši). Dokonce bezprostředněji než návštěva kostela. Konzument se nevyhýbá náboženství, dovede i je využít pro osobní potěšení.
4. Manderson později nápad se sušenkami vysvětloval tím, jak jemu (nekřesťanovi) o Velikonocích vadilo, že to, co vzniklo jako velký svátek k rozjímání o vzkříšení Krista, se stalo „poněkud ošklivým obdobím nadměrné konzumace“. – Co myslíme, prodává se už i u nás, Ježíš z čokolády? Googluji – z čokolády seženete jen Ježíška, tedy variantu vánoční, ale v mnoha provedeních, a to jako postavu jaksi neurčitou (tu, co nosí dárky) i jako děťátko Ježíše. Dospělý Ježíš je k „sežrání“ (sorry) jen z jedlého papíru, vhodný k nalepení na horní plochu dortu, třeba čokoládového.
5. Závěrečná otázka (která není banální): V čem je a v čem není podobné potěšení z Ježíše a potěšení z čokolády? (Viz k tomu třeba i Ž 4,7n: Mnozí říkají: „Kdo nám dá užít dobrých věcí?“… Mému srdci dáváš větší radost, než mívají oni z hojných žní a vinobraní.)