Úvaha nad svědectvím kodexu Schøyen
Stereotyp, liturgie, rituál – to všechno patří bytostně k církvi jakožto instituci, která provází člověka nejen v mezních životních okamžicích, ale i ve všedních dnech, naplněných běžnými, opakujícími se činnostmi a povinnostmi. Tato skutečnost se ovšem stává problémem, když stereotyp převáží nad kritičností a ochotou hledat nová řešení. Jedním z nejznámějších příkladů tohoto jevu je bezmyšlenkovité odříkávání Otčenáše.
Naštěstí jsou tu nejméně dvě překážky, jež církvi brání poklesnout do úplné strnulosti. Tou první je Duch svatý, který si vane kam chce jako tajemná a neuchopitelná skutečnost. V nečekaný okamžik může proměnit naši modlitbu ve skutečný rozhovor s Bohem. A tou druhou, lépe uchopitelnou skutečností je Písmo svaté. V tom je jistý paradox: právě bible, jež se už tolikrát stala „papírovým papežem“ a mrtvou fasádou úřednické církve, skrývá v sobě nevyčerpatelné rezervy a síly obnovy. Lépe řečeno: neskrývá, ale zřetelně dává najevo – každému, kdo k ní přistupuje s otevřenou myslí, – že neexistují jednoduchá řešení; že svět se mění a lidé s ním; že ke křesťanské odpovědnosti za dědictví otců patří i hledání nových cest.
Tato zvěst je v bibli vyjádřena mnoha způsoby (Žd 1,1). Jedním z nich je i samotná podoba bible, jež není monologem ani diktátem, ale mnohovrstevným dialogem. Víme například, že Matouš, Marek, Lukáš i Jan vyprávějí o témže Ježíši Kristu; avšak početné strukturní i obsahové rozdíly nás budou vždycky varovat před vytvářením jediného správného obrazu Spasitele a církve, a ovšem i před jeho vnucováním ostatním.
K tomuto střízlivému pohledu na bibli patří i to, že vezmeme na vědomí způsob, jak se nám dochovala. Ježíš sám nic nenapsal, jeho slova se vryla do paměti současníků, kteří o nich vyprávěli dalším. Teprve o mnoho let později Ježíšův příběh zpracoval a sepsal autor, známý nám jako Marek, a po něm další. Je zřejmé, že přitom nemohlo nedojít k různým posunům. Chápeme-li tedy bibli jako dialog svědků, nemusí nás už zarážet skutečnost, že i ti, kdo nám onen dialog zprostředkovali, do něj také různými způsoby zasáhli. Texty byly dále opisovány, překládány, připojovaly se k nim další a další.
Nedávno byl například objeven rukopis Matoušova evangelia, napsaný ve vzácném středoegyptském dialektu koptštiny, který obsahuje celou řadu zvláštních odchylek, z nichž některé nelze vysvětlit jen jako písařské či překladatelské omyly.
Volněji tradovaný text, proložený občas i parafrází či sumářem, svědčí o tom, že v době, kdy byl pořízen, nebyl ještě text evangelií považován za posvátný a nedotknutelný. Markantním příkladem této skutečnosti je modlitba Otčenáš, ve které se nacházejí hned dvě výrazné odchylky. Prosba „přijď království tvé“ je rozšířena o osobní zájmeno první osoby plurálu v dativu, tedy: „přijď k nám (pro nás) království tvé“. A místo slov „chléb náš vezdejší…“ čteme „chléb náš zítřejší…“. Neznámý pisatel ze středního Egypta, či přesněji řečeno překladatel nedochované, ale vzhledem ke svému stáří velmi významné řecké verze, se tak připojuje ke dvěma mladším svědkům z téže oblasti (středoegyptskému a bohairskému – severní egyptský dialekt). Díky nim do onoho zvláštního koncertu názorů, jak nám ho předvádějí ostatní překlady, tlumočící nesnadné řecké slovo epiúsion jako cottidianum, supersubstantialem, perpetuum, necessarium, venientem („každodenní, nadpodstatný, trvalý, potřebný, přicházející“), zaznívá docela nový tón.
Z celé řady dalších, neméně zajímavých odchylek již jen heslovitě: V podobenství o hostině (Mt 22,2.3) se nehovoří o „králi“ a „pozvaných“, ale o jakémsi „člověku“ a „vybraných“. V podobenství o talentech (Mt 25,27) chybí zmínka o „úroku“. V pašijním příběhu (Mt 26,68) čteme místo otázky „hádej, kdo tě udeřil“ – „hádej, kdo tě chytil“ (zřejmě písařská chyba v řecké předloze: paisas – piasas). Popis ukřižování je rozšířen (Mt 27,49) o janovský motiv: „a jiný vzal kopí [a probodl mu] boky a vyšla krev a [voda].“ Do scény pod křížem se patrně omylem vloudila nelogická zmínka o hrobu (Mt 27,55): „(Bylo tam) mnoho žen, které si prohlížely hrob…“.
Vydavatel kodexu H.–M. Schenke zastával odvážnou hypotézu, že jeho řecká předloha je totožná s evangeliem, jež podle Epifaniova svědectví ze 4. století užívali tzv. Ebionité: „nazývají ho podle Matouše; není však zcela úplné, ale je považováno za nepravé a znetvořené; nazývají ho Hebrejské“ (adv. haer. 30,13,2). Tento text, který se ovšem vcelku nedochoval a máme z něj jen několik fragmentů u církevních otců, by potom dokonce mohl být předlohou jak kanonického Matouše, tak právě kodexu Schøyen. – Podle Schenkovy hypotézy je po hebrejském Matoušově evangeliu nejstarším evangelistou Jan; po něm pak Marek zkracuje Matouše; a posléze text posledního evangelisty Lukáše je součástí útvaru, který se některými rysy podobá helénistickému románu.
H.–G. Bethge, Schenkův žák, zastává opatrnější názor. Ve shodě s obecným míněním novozákoníků počítá s tím, že Matoušovo evangelium bylo původně sepsáno řecky; potom však mohlo být přeloženo do hebrejštiny; v tomto textu spatřuje podklad fragmentární zprávy Papiáše z Hierapole z přelomu 1. a 2. století, jež se nám dochovala u Eusebia (h.e. III,39,16), totiž že Matouš seřadil Ježíšovy výroky „v hebrejském dialektu“. Řecká předloha kodexu Schøyen by pak mohla být zpětným překladem onoho hebrejského textu do řečtiny. Přijmeme-li tuto představu, pak za kodexem Schøyen stojí tři postupné překlady (řec. /hebr. /řec. /středoeg. kopt.), což už je dostatek příležitostí ke vzniku i nejpozoruhodnějších odchylek. – Bethge sám ovšem připouští, že existence raného hebrejského překladu Matoušova evangelia je také hypotetická (Papiášova slova lze prý přeložit „v hebrejském stylu“). I bez této hypotézy má ovšem jeho pohled tu výhodu, že není v rozporu se současným uznávaným pojetím dvou pramenů: podle něj prvním evangelistou byl Marek a Matouš i Lukáš užili k sepsání svých zpráv Marka a sbírku Ježíšových výroků (tzv. Q). Řecká předloha kodexu Schøyen by pak mohla být prostě jen odvážnějším, mírně parafrázujícím opisem kanonického řeckého Matoušova evangelia.
Nuže, senzace se nekoná, Otčenáš přepisovat nemusíme a nebudeme. Ale není to pak celé zbytečné? Není to hrabání v egyptském písku jen záležitostí několika fachidiotů, kteří ze starého papyru získají přinejlepším pár argumentů pro své nekonečné debaty o tom, jaká asi byla výslovnost středoegyptského dialektu koptštiny? Jsem přesvědčen, že nikoli. Přestože při bližším zkoumání zjišujeme, že v zásadních věcech a liniích jsou svědkové biblické zvěsti přece jen zajedno, je mnoho dobrých důvodů pro to, abychom o dialogu svědků a o rozdílných názorech věděli a respektovali je. – Víme-li navíc o tom, že za biblí stojí tisíce různých svědků, kteří přes všechny své chyby a omyly slouží jedné věci, může nás to povzbudit, abychom se k nim i svým vlastním hlasem přidali. A naopak, kdybychom o nich nevěděli – kdyby tu opravdu byla jen Svatá Bible a Já – kdo by si potom vůbec mohl troufnout vylézt v neděli na kazatelnu?!