Říkala jsem vám, jak Roger Garaudy začíná svoje vzpomínky? Když se člověk narodí, tak je velmi starý. Má za sebou celý genetický vývoj od začátku života a není nic více nežli ta minulost. Když se už narodí, tak dále zarůstá do minulosti celého sociálního dědictví, které ho obklopuje jako rodina, škola, společnost. Nabývá lidského tvaru v rámci sociální skutečnosti a zkušenosti, která ho předcházela. Teprve když dospěje, začíná zpochybňovat minulost, staví se k ní kriticky, začíná být svůj a teprve mládne.
Tak uvedla před magnetofonem „paní profesorka“, tj. Božena Komárková, ve svém bytečku v Brně své vzpomínky v roce 1988. A mne napadlo, že Garaudy naznačil jeden kořen toho, proč nám kdysi jako počínajícím vysokoškolákům připadala jako středoškolačka, ač se narodila čtvrt století před námi. A ona nám mládla dále, dále kriticky zpochybňovala minulost, stále byla více svá a stále byla před námi, živě se zajímala o osudy světa, sledovala zprávy z Vídně, Londýna, Ameriky, s napětím i z Moskvy. Měla živý, srdečný zájem o všechny své žáky a přátele i vzdálené, často hubovala, že nemá co číst a neustále a kdykoliv byla ochotna se pustit do polemické rozpravy o každou zásadní politickou, filosofickou či theologickou otázku.
Vlastní kořen její mladosti byla víra, evangelium a vsazení do církve, pro niž se na prahu dospělosti (1928) rozhodla a kterou měla ráda a kterou nás – i mladé theology – učila mít ráda. Proto ji dovedla i ostře kritizovat, též proto, že byla poučenou vykladačkou evangelia, apoštolů i proroků, a zasvěceně rozuměla svatému Augustinu, jak pozná i čtenář její knížky „Původ a význam lidských práv“. Česká evangelická profesionální theologie ji v posledních dvaceti letech, před změnou 1989, zklamala svou přizpůsobivostí, a tak měla až škodolibou radost, když jí v roce 1982 Theologická fakulta v Basileji udělila čestný doktorát theologie k jejímu filosofickému (na Masarykově universitě 1948). A to proto, že „ve svých filosofických pracích i v praktickém uplatnění zpracovala směrodatně podstatný význam nezadatelných lidských práv; ve svých theologických rozpravách pomohla své církvi závazně odpovědět z evangelia na požadavky sekularizovaného světa; ačkoliv jí bylo ve veřejném působení často bráněno, stala se mnoha lidem ve svém okolí příkladem věrohodné křesťanské existence v konstruktivním odporu proti totalitním pokušením doby“.
A tak – ač patřila kalendářovým věkem k senátu obecenství Charty 77 – zůstávala mezi námi a už také mezi našimi dětmi jako jedna z duchovně nejsvěžejších přátel. Jsme za to – i s přáteli za Kanálem i za Oceánem – opravdu vděčni, že jsme se s ní mohli setkat, že jsme s ní směli hovořit, že jsme se jí mohli svěřovat, že nás vedla k radikálně etickému rozhodování, že nás neopouštěla, když jsme byli v úzkých, v bolestech, v žalářích a na rozcestích, že nám uměla vyřídit i vyložit slovo, které nás oslovovalo a vedlo, že zůstala svědkem pravdy.
Nyní už můžeme číst její slova v knížkách – zvláště ve sbírce jejích článků „Sekularizovaný svět a evangelium“ (1992); řada jejích kratších textů je v příručce Na každý den 1995, a nyní chystá EMAN celou řadu svazečků tematicky seřazených.
Byla připravena k odchodu, těšila se na něj. A já si vždycky znovu vzpomenu, jaké obavy měla v březnu 1977, kdy se rozstonal její přítel a oponent Jan Patočka, o čtyři roky mladší. Ale pak k nám přišla s rozzářenou tváří. „Slyšeli jste to? Patočka zemřel!“ Její radost se přenesla na nás, ostatně nás vždycky učila žít před Boží tváří – a také ovšem umírat. Proto uměla tak radostně a důstojně vzpomínat svých přátel, kteří zemřeli před ní, a pokračovat v rozhovorech s nimi, s jejich myšlenkami, s jejich úsilím. A proto také uměla důstojně odejít z tohoto světa 27. 1. 1997.
Jednou jsem v článečku pro samizdatový sborník citoval slovo žalmu 92: Ještě i v šedinách ovoce ponesou, spanilí a zelení budou (15), a paní profesorka mně vyhubovala, že se to nepatří. Ale nyní mi již nevyhubuje. A konečně: je to pravda.