Publikace obsahuje všechny referáty a následnou interdisciplinární diskusi ze stejnojmenné konference, která se konala v Brně 3.– 4. prosince 1993 na Masarykově universitě. Konferenci pořádala Česká společnost pro studium náboženství ve spolupráci s Českou biblickou společností. Knihu vydala Česká společnost pro studium náboženství ve spolupráci s Ústavem religionistiky filosofické fakulty Masarykovy university, Brno. Uspořádali Helena Pavlincová a Dalibor Papoušek. Brno 1994.
Referující – Pavel Aleš – se soustředil na nejvýznamnější pozůstatky nejstarších staroslověnských překladů: na remešské evangelium a Proglas – knihovna sázavského kláštera byla spálena r. 1096 německými benediktiny. Upozorní nás na kladný vztah husitů a českých bratří k této staroslověnské tradici (s. 93) a na inspirující vliv této tradice na ruské prostředí (s. 94). Badatelé v poslední době inklinující ke katolictví budou potěšeni vystopováním vlivu kralické i melantrišky, popř. svatováclavské bible na barokní básníky (Bridel aj., s. 57n, stať Milana Kopeckého).
Stanislav Segert upozorňuje i na takové podrobnosti jako je intonace a rytmus „kralické řeči“: „Kralická bible byla ve svém znění vytvářena na Moravě pracovníky na překladu, kteří byli většinou moravští rodáci. Patrně lze v jejich díle sledovat moravský rytmus a intonaci. Pro posluchače narozeného a vyrostlého v Praze je básnický ráz kralického překladu více zřetelný, když jeho poetické oddíly přednášejí Moravané nebo Slováci“ (s. 72). Segert nás také nechá nahlédnout do básnické dílny Jaroslava Seiferta při společném překladu – přebásnění Písně písní (s. 77). Připomene nám též další překladatele hebrejské poesie.
Pohled historika umění nás soustředí na iluminace v českých a latinských exemplářích středověkých biblí. Zachovalo se jich něco přes 100, z toho 24 úplných. Mezi význačné objednavatele přepisů patřili nejen králové a vysoká šlechta, ale i kněží, jako byl Petr z Mladoňovic, Husův průvodce do Kostnice – na jeho popud vznikla tzv. Martinická bible, kde je nejstarší zobrazení Mistra Jana Husa na hranici (98). Připomene nám např. též Padařovskou bibli, kde na miniatuře stojí „Šalomoun, již hodně prošedivělý, mezi dvěma ženami… V těchto miniaturách není tedy nevěsta Šulamitka již typem P. Marie, nýbrž jedním z příkladů Šalomounovy polygamie. Zároveň toto pojetí odpovídá středověkým misogynsky laděným moralitám o nepříznivém vlivu žen na muže. Ve známé skladbě Tkadleček praví např. Neštěstí zhrzenému milenci, že ženami byli oklamáni: 'Šalomún, Sampson, David, Aristotileš, Virgilius, Ovidiáš a k tomu jiní mudrci…'. “ (s. 115)
Další autoři poukázali na aktuálnost Kralické bible i na inspirativnost ekumenického překladu, který mimo jiné také vyrostl z neustálé badatelské konfrontace s překladem kralickým. Prostřednictvím referátu Petra Pokorného (s. 11n) nahlédneme do dílny ekumenických překladatelů. Následná diskuse – za každou statí poměrně podrobně zachycená – nám osvětlí, proč např. Bible kralická nebyla důkladně zrevidována, jako se to událo v jiných zemích s překlady z doby reformační. Mirjam Bohatcová (s. 27n) nás seznámí s exulantskými vydáními Kralické bible, které pak mohly být pašovány do Čech a na Moravu v době protireformační. Jan Heller (s. 81n) shrnuje dějiny bádání o teologii a základních inspiračních zdrojích kralických vykladačů a překladatelů. Milan Balabán doceňuje význam kralických poznámek k bibli pro dnešní exegetickou práci, protože jejich alegorická metoda nekončí v „divoké alegorézi“ a demonstrují svými „hermeneutickými postupy své jemné senzórium pro obsahovou konkordanci a konvergenci biblických témat. Jsou dokonce případy, kdy Kraličtí touto metodou 'charismatické komparace motivů' dosahují bezprostředně, to jest bez exegetických oklik, zvěstného cíle, i když jde někdy o tzv. crux interpretum“ (s. 50). Emanuel Michálek si všímá jazykové složky statí „Jazyk Kralické bible v kontextu vývoje starší doby“, obdobně se této stránky u ekumenického překladu dotkne Josef Vinter (s. 17n).
Sborník uzavírá děkovné slovo Jana Hellera (s. 117), zacílené na Českou biblickou společnost a na všechny, kteří díky biblické zvěsti neztrácejí ze zřetele Pravdu, ale pokorně přiznávají, že poznáváme jen z částky (1 K 13,9). Úvodní slovo Milana Balabána zve a inspiruje:
„Dámy a pánové, v dnešní době se naléhavost bible ohlašuje přímo či nepřímo na mnoha polích našeho společenského života. V tzv. postmoderní době jsou skutečnosti jako je Pravda (a milosrdenství) zaměňovány za pouhé konstatování daného stavu a za pragmatikální návody, jak teď a co zítra. Heslo Pravda vítězí se stalo téměř omšelým praporkem minulosti. Schází duchovní zázemí. Vidíme to u našich prostých spoluobčanů, vidíme to také u politiků. I vynikající osobnosti, ekonomicky vzdělané, jazykově hbité, sečtělé a kulturně fundované jako by náhle vypadly z kontextu. Jako by náhle měly výpadky duchovního 'elektrického proudu'. Mluví jako lidé zaostalí a v dálce jako bychom slyšeli bučení dobytka. Jak je to možné? Říkám si – tady se nezná a nečte bible. Návrat k bibli, v níž lze v pokoře objevit stopy Božího slova, zdá se nyní velmi naléhavý a velmi žádoucí. A přece my v Čechách a na Moravě jsme společenstvím, které oplývalo a oplývá biblí a biblemi. Po špičkách bychom se měli vrátit k Bibli kralické. Říci, že je to národní skvost, to je málo. To může být také floskule. Je to chleba. Dům chleba – Bet-lechem.“ (s. 9)