Štěpán Hájek, evangelický duchovní, redaktor a spisovatel předložil evangelické veřejnosti „třiadvacet kázání na první kapitoly bible“ (PŘÍBĚHY NOVÝCH POČÁTKŮ). Sbírku těchto moderních, civilně zbožných a nefalšovaně pokorných kázání vydalo EMAN 1994. Vpředu doporučuje knížku sličná, téměř symbolická obálka Zdeňka Šorma, vzadu najdeme skvostné uvedení i uzavření z uměleckého pera Petra Oslzlého: Místo a čas božího Slova (místo a atmosféra kázání).
Genesická kázání jsou pečlivě exegeticky podložena a nenásilně aktualizována. Hájek ukazuje, že biblické texty samy jsou už aktualizací Hospodinových požadavků a že jejich noetický hrot je ostřený profetičností všedního dne.
Stvoření vidí kazatel v tom jednom: Můžeme naslouchat s důvěrou, neboť na počátku všeho není fyzikální zákonitost, neosobní princip či šílený souboj oblud… Je to něco-někdo, kdo tvoří a vnímá… Můžeme žít v naději (str. 11). Ráj není věcí nezahlédnutelné (pra)minulosti, je to přítomnost, dneskost. Avšak: Žijeme v ráji, který ztrácíme… Namísto pokory před dárcem života… sedáme na lep kdejakému hadovi, který nám šeptá své řečičky – možná pěkně vypadající, lichotivé, avšak směřující do záhuby (str. 35). Hadímu nebezpečí je ovšem vystavena i církev. Ta už dnes není ani „zemský ráj to napohled“, nýbrž až příliš často troufalá zplnomocněnkyně Boha, ráda si hraje na jediného garanta duchovního života v národě. Navzdory Hadovi i hadům v nás i kolem nás je tu Řeka, která zavlažuje Ráj i Zarájí: Je to proud Ducha božího, proud vody živé (str. 36). Silou tohoto ducha se za nás vydal Ježíš Kristus – jako Beránek vedený na porážku. Tento proud boží všepřemáhající vstřícnosti je vposledu přesvědčivější než všechny kainoviny, nebo opilé noemoviny. Opilý Noe (Gn 9) je vtipnou ukázkou realismu bible. Písmo svaté si totiž nelibuje ve „vylhaných světcích“, nýbrž sází na veskrze omylné a ožratelné, a přesto věrné svědky. Vylepšování některých postav církevní historie (portréty ušlechtilého křesťana Koniáše) odvádí od blahoslavené závislosti na pouhopouhém milosrdenství Hospodinově.
Hájek se nevyhýbá ani křehkým textům, z nichž jako by zaváněla mytologie (Gn 6,1–8). Jda ve stopách židovského arcivykladače Rašiho a našeho teologicky poněkud upjatého Jana Karafiáta, vidí v příběhu o synech božích a dcerách lidských praktickou záležitost věřících mužů, kteří si v neduchovní libovůli vybírají duchovně nevhodné ženy. (To je jediná exegeze, s níž se rozcházím. V příběhu se jedná vskutku o božany, kteří se stali amanty krásných pozemšťanek. Avšak nelze směšovat božské a lidské.)
Nový typ kázání je průkazem kazatelského ingenia střední generace evangelických duchovních.
Kázání není káchání, řekl by Daněk. Daňkovy kosti možná při posthumní metačetbě hornodubeneckého prorokovce zplésaly, ne-li vzkvetly.
A abych opět přivolal Daňka a prorokovce Jiřího Rumla: Výživné kázání – to je ta nejlepší pastorace. Vězměte tedy – a jezte.