Nad posledním románem Ivana Klímy
V Klímových dílech nejde jen o zdatné převyprávění příběhu, jen o to, podat obraz společnosti, jen udělat pořádek v situaci. Klíma se ve svých povídkách, hrách i románech neustále táže, ohmatává minulost i přítomnost, hledá dřeň skutečnosti, ale v tom všem se ptá po smyslu a hledá naději. Děj se přitom rozrůstá a košatí, někdy až nesymetricky, pokrývá oblasti života, které se zdají za hranicí příběhu, aby pak sestoupil zpět do hlavního proudu vyprávění. Ptaní, tázání až tápání není samoúčelné. Klíma se znovu a znovu pokouší poodhalit alespoň cípek smyslu dění, ne vysvětlit, ale hledat cestu žití, snad až její cíl. Nepředkládá však moralistická řešení, nýbrž v proudu událostí a dějů zve na cestu k hledání.
Klímova témata se opakují a jsou dvě, nebo snad lépe téma jedno, napnuté mezi dvěma póly. Na jedné straně je to člověk vržený do dějů společnosti, člověk ovlivněný událostmi společenskými i politickými a jeho vzpoury proti jakoby konečnému uspořádání světa, jeho útěky z prostředí, v němž nechce být, i jeho prohry, hořké, upocené, uplácané. Toto téma je Klímovi vryto do životního příběhu i jeho literatury od počátku (internace v Terezíně v dětském věku za 2. světové války pro židovský původ, zápas s reálsocialismem), téma člověk a totalitní režim.
Na druhé straně člověk zapletený do mezilidských vztahů, zamuchlaný do pavučin rodinných, zasukovaný v láskách k ženám i v komplikovaných vztazích k přátelům a spolupracovníkům. Složitost vztahů i neodhalitelnost lidského nitra, myšlení a počínání je všudypřítomná. I to ovlivňuje chování Klímových „hrdinů“. Nehemží se to tu (ač je Klíma čapkovský badatel) průzračnými postavami Galénů. Spíše ovlivňuje Klímův pohled na člověka a jeho vnitřní a privátní oblast bystré pozorování, zkušenost (výrazně v povídkách Moje první lásky, zvl. povídka Miriam), studium života Franze Kafky (shrnuto v eseji „Už se blíží meče / K prameni inspirace F. Kafky“, kde Klíma dokládá, že Kafkova literární inspirace vyvěrala ze selhání vůči ženám, ze selhání v intimní oblasti a že tato „svá životní selhání prožíval jako absolutní“ – s. 106) a v neposlední řadě i myšlení židovské a křesťanské, které se dívá na člověka realisticky a nezná hrdiny bez vrásek a vad.
Tato dvě témata (i to hledání a doufání a vyhlížení, jak naznačuje už sám název) jsou přítomna i v posledním Klímově románu „Čekání na tmu, čekání na světlo“. Příběh je psán z pohledu čtyřicátníka a reflektuje dobu pozdních padesátých až začínajících devadesátých let – čas, kde se střídá prázdnota a neprůhlednost s plamínky naděje, které jsou znova a znova zhášeny, až je člověk uondán, zemdlen a vnitřně rozvrácen. Nezbývá než nějak žít, nějak přežívat v ústupcích a propadech, kdy už ani netěší to, co člověk dělá rád a co umí. A nakonec už není člověk schopen v darované vnější svobodě k něčemu pozvednout svůj umlácený život. Časově středovým bodem je tu období let 1988–89, opoziční demonstrace a listopadový pád komunismu.
Hlavní postavou je fotograf a kameraman Pavel, pracující v Československé televizi, v redakci zpráv. Člověk přímo posedlý fotografováním už od mládí, který však nyní už na pravdivý obsah svého umění rezignuje. Nemá vnitřní síly k odporu, zřetelnějšímu postoji, k otevřenějšímu slovu. Jen občasné události či vzpomínky otevírají nezahojené místo jeho svědomí.
Život se mu začal odvíjet od fotografování a nezdařeného pokusu o útěk za hranice. Tehdy ještě věřil, „že se člověk nesmí jen tak brát bezcílně životem, musí se starat o důsledky svých činů, žít tak, aby nikomu nepůsobil újmu anebo dokonce utrpení. A aby po sobě zanechal nějakou stopu; tou stopou bude dílo. Nebyl si tehdy úplně jist, v čem to dílo bude spočívat, ale byl si jist, že má dost síly k tomu, aby je vytvořil.“ Nakonec se zařadil, přijal na počátku sedmdesátých let místo v televizi. „Nebylo to ale vědomé rozhodnutí, přijal prostě zaměstnání… Každý má právo dělat to, co umí, co si přeje dělat… On přece nezavinil poměry, v nichž všichni žijeme…“ (str. 22). Po revoluci spoluzakládá reklamní kancelář se svým bývalým spolupracovníkem. Práce mu vadí a přesto ji dělá, i když přerůstá k výrobě pornofilmů. Znovu se kolem něho točí obličeje, které znal z dřívějška. Jeho snaha natočit něco pořádného zůstává jen ve snových představách.
I jeho vztahy k lidem okolo vykazují jen prázdnotu a ztráty. Bydlí u ženy, kterou nemiluje a jejich soužití připomíná jen vnější symbiózu: „Eva mu prala prádlo, vařila a milovala se s ním a poslouchala, když jí něco sděloval, a pokud někdy dlouho mlčel, stěžovala si, že s ní málo mluví… Život je hromada věcí, obrovská nakupenina hadrů, tub, krémů, mlýnků a rezavých trubek, ze kterých vylézají myši.“ (s. 15) Své lásky má v minulosti, lásky, které prohrál. I jeho jeden z mála lepších vztahů, vztah k matce, která je jediným pevným bodem jeho života, odchází s její blížící se smrtí: „Vzhlédl do matčiny tváře. Nevnímala ho. Kde je tvá duše, tvá ubohá duše, tvé světlo, maminko?“ Cítí se ztracencem a běžencem ve světě, kam byl vržen: „Byl cizincem. Jeden z mnoha, kdo se tu teď objevili… Dokonce i kamera, kterou s sebou většinou vláčel, byla znakem jeho cizineckého diváctví, jež nerozlišovalo podstatné od nepodstatného.“
Snad protiklad Pavlovy postavy je Petr. Jeho soudruh při útěku za hranice, pak disident, a nakonec šéf v televizi. Člověk pevnější, jistější a nekompromisnější, a ve všem tom společenském marasmu i šťastnější. Žije jako kastelán kdesi na zámku, má ženu, kterou miluje a děti, které má rád. Až revoluce, až změna poměrů, až to, co chtěl a o co bojoval, nalomí jeho bytí. Neunese trauma změny, začne jinak jednat, jinak se chovat, odejde i od své ženy a dětí. To, co tak pevně drželo pohromadě, se rozláme.
Románem prorůstá ještě několik dějových obrazů, povětšině řazených jako filmové povídky, které píše hlavní hrdina. Odvíjí se tu až absurdní příběh starého, do senility se potápějícího prezidenta, který ve své zlaté kleci propadá vidinám, jak se vysmekává svým strážcům. Je tu popsán případ dvou českých mladých teroristů, kteří chtějí uprchnout za hranice v autobuse s dětmi, který unesli. Obojí nemá být jen koloritem doby či vycpávkou v díle. Extrémní případy tu ozařují skutečnost společnosti, v níž se příběh odehrává.
Klíma tu popsal, sytými barvami vymaloval zlomenou a ztracenou, zrazenou a zrazující generaci lidí, která neměla moc šancí na svobodný rozběh a uskutečnění svých představ. Popsal generaci lidí, která si vposledu připadá jako potulná společnost bez domova, bez jistoty, bez naděje. „Putuje od domu k domu, od zámku k zámku jako potulný pěvec, jenž na rozdíl od tuláka s loutnou nemá písně, které by nabídl. Co může nabídnout potulný fotograf? Může nabídnout, že pořídí obraz. Obraz čeho? Obraz všeho, co lze zachytit. Rukou, nohou, mraků, hadů, transparentů, plesnivých bohyň, prezidentů, tváří, obušků, obnažených těl, květů, injekčních stříkaček, plotů, sopečných výbuchů. Co to je obraz? Obraz je nehybný záznam pohybu. Strnulá podoba života. Obraz je polibek smrti, který předstírá nepomíjejícnost.“
A co dál? Už nic. Klíma není autorem beznaděje, ale autorem ptaní i hledání. Nezná jen tmu, i když ji dovede v celé beznadějné nahotě rozestřít před tváře druhých. Tuší světlo, vztahuje se k němu a nehledá je jen pod povrchem věcí a událostí. Kmitá mu zepředu, z budoucnosti. Tak je to např. v Klímově životním románu Soudce z milosti. I zde blikne v temném čekání světlo, jen maličko, jakoby zdání, ale nerozhoří se, ani nevydrží. Je to jen snění, které se nepromítlo do skutečnosti. Nakonec se dostaví jen rozpad osobnosti, schizofrenie i ve smrti. „Nic už ho nerozptyluje, může se téměř vznést nad zem. Vznést nad vlastní život, jako by to byl zcela cizí život. Co to je život? Který život je vlastně ten můj a který ten cizí?“