V březnu 2005 se skupinka čtyř dobrovolníků vydala na Kubu se zadáním zkoumat hlavně situaci protestantských církví. Důvodem k tomuto zadání byl fakt, že právě o vztahu protestantů k režimu jsou informace jen mlhavé a zavádějící.
Protestanti se o politiku nestarají
Je sobota odpoledne, úmorné vedro, které je prý teprve jarním oteplením. Po šesti dnech putování nemáme právě nejlepší náladu. Protestantské sbory, které jsme dosud navštívili, se o politické situaci na Kubě vlastně ani moc bavit nechtějí. Vždy byli ochotni provést nás po většinou rozestavěném kostele, popovídat o chudobě a bídě, která na Kubě panuje po zavedení dvojí měny, a v okamžiku, kdy jsme převedli řeč na společenská témata, slyšíme pořád to samé: „my se o politiku nestaráme, perzekvovaní nejsme….“. Co si o tomhle jen máme myslet?
V té chvíli už víme, že na Kubě je 52 protestantských církví. Většinou reformovaní, metodisté, baptisté několika různých orientací (západní, východní, svobodní), adventisté a letniční. Většinou to závisí na amerických misionářích, kteří dali vznik jednotlivým sborům. 24 z těchto různých církví jsou členy Ekumenické rady církví. Ta je oficiálním orgánem, zodpovědným např. za udělování cestovních víz do zahraničí pro všechny členy církví, za povolování staveb a přestaveb kostelů a za další praktické záležitosti. Kromě toho existuje velmi reálné podezření, že alespoň část lidí v ústředí nemá daleko ke strukturám blízkým místní nomenklatuře.
(Ne)výhody ekumenického nečlenství
Ostatní církve členy ekumenické rady nejsou. A nejsou ochotné o svém nečlenství zase tak rychle mluvit. Teprve na konci našich rozhovorů přicházíme na kloub této neochotě. Samotná neangažovanost v Ekumenické radě je jistým druhem politického vyjádření řečeného tak subtilně, že i uchu trénovanému v totalitním režimu tento tajný vzkaz nejprve uniká. Za takové vyjádření nesouhlasu s režimem se však samozřejmě platí. Např. administrativními obtížemi nejrůznějšího charakteru při vyřizování žádostí, které z procedurálního hlediska musí vést přes Ekumenickou radu. Krátce lze říci, že církve, které nejsou členy Ekumenické rady, dostávají jasně najevo, že nejít s režimem se zásadně nevyplatí. Ale zpět k naší cestě.
Plni neveselých úvah se blížíme k malé vesničce asi 70 kilometrů od Havany. Opět se před námi otevírá obrázek, který jsme viděli již několikrát. Ulice se zbytky asfaltu a udusané hlíny, domy, na nichž je patrné, že před mnoha lety musely být skutečně krásné. Všude vyhublí lidé a hrající si děti, schovat se v takovém prostředí zkrátka nelze. Odhodlaně vylézáme z auta a doptáváme se na místní baptistický sbor. Rádi bychom zkusili opět trochu štěstí u místního doporučeného pastora.
Boucháme na malý domek, otevřít nám přijde starší muž připomínající námořníka na výminku. Artemio nás posadí do houpacích křesílek, která jsou na Kubě velmi oblíbená, a ptá se, čím nám může posloužit. Působí tady ve sboru jako kurátor, pastor tu dnes není, ale pokusí se nám odpovědět on.
Ano, situace církví se zlepšila, ale on je rád, že právě jeho církev není v Ekumenické radě, i když by tam měli výhody. Nikdy se nechtěl kompromitovat a vždy zastával tuto pozici. Situace církví se v posledních deseti – patnácti letech opravdu změnila. Dříve se jednalo spíše o otevřený teror, lidé byli zavírání do koncentráků, být křesťanem znamenalo připsat si na své konto v nejlepším případě jen černý puntík. Dnes je teror spíše administrativní. Vypráví nám příběh jednoho svého souseda. Ten pracoval jako člen církve v jednom starobinci, což není aktivita právě podporovaná režimem. Stát se přece umí skvěle postarat o své důchodce. Když se soused pak hlásil na medicínu, chtěl se věnovat psychiatrii. Musel si však vybrat. Buďto zanechá práce pro starobinec, nebo si bude muset zvolit jiný obor. Jediným možným byla bohužel radiologie. A tak se stal rentgenologem trvajícím na svém postoji.
A Artemio vypráví dál, jak je informován, poslouchá BBC, snaží se číst a přemýšlet, a nám se z té jeho otevřenosti až tají dech. To jsme tedy mezi protestanty skutečně ještě nezažili. Po další chvíli se odvažujeme zeptat, zda se stal signatářem projektu Varela, petice pro demokratizaci na Kubě, kterou podepsalo do r. 2003 přes 20. 000 lidí.
„Podepsal bych jim to, kdyby přišli, ale oni nepřišli. Ale podepsal bych. Když bude příležitost, vyjádřím se,“ sděluje nám nebojácně a velmi přesvědčivě.
Opětovná roztříštěnost opozice
Jenže pro podpisy pro projekt Varela asi už nikdo nepřijde. Před dvěma roky byli někteří z jeho signatářů zavřeni v rámci velkého procesu na mnoho let do vězení. Režim si vybral právě ty jedince, kteří v malých vesnicích a regionech organizovali shromažďování podpisů. Zdá se, že režim byl velmi dobře informován o tom, kteří jedinci jsou natolik důležití v celém projektu, aby byla celá akce ochromena. To se v tomto případě státnímu aparátu skutečně podařilo. Špičky projektu, jako třeba Oswaldo Payá, zavřeny nebyly, ale mají pocit velké zodpovědnosti za ty, kteří „místo nich“ sedí ve vězení. A navíc, celá kauza ukázala velmi jasně, jak moc byl kubánský disent infiltrován státní bezpečností. Nejen tento fakt má za příčinu velké rozdrobení dnešní kubánské opozice. Jen těžko lze hledat vědecké důkazy o tom, že právě toho chtěla kubánská nomenklatura svými nedávnými represemi dosáhnout. Na základě zkušeností fungování totalitního režimu to však lze předpokládat.
Kromě skupiny okolo projektu Varela a Oswalda Payi najdeme na Kubě hned několik dalších konkurenčních podniků. Např. Marta Beatrice Roque představuje velmi konzervativní směr, který je úzce napojen na miamskou emigraci. Na 20. 5. plánuje Marta velkou akci, na kterou jsou pozváni všichni významní disidenti z Kuby a aktivisté za lidská práva ze světa. Část z nich přitom přijet nechce. Jedni proto, že se bojí protiakce ze strany režimu a nechtějí se zbytečně vydávat dobrovolně do jeho rukou. Jiní proto, že je pro ně Marta příliš konzervativní. A tak bychom mohli pokračovat.
Vytvořit prostor pro setkávání
I uvnitř katolické církve najdeme nejrůznější proudy. Např. dominikánské centrum, které na jedné straně zkouší najít styčné body mezi marxismem a teologií a na druhé straně připravuje v podzemních kobkách ve skvěle vybavených učebnách studenty na složení Cambridgské zkoušky z angličtiny. Další, velmi odlišné centrum, je v provincii Pinar del Rio. Tady se zaměřují především na rozvoj svobody myšlení. Centrum je legální záležitostí a jeho vedoucí Dagoberto Valdez je katolickým laikem, nad kterým drží ochrannou ruku místní biskup. Toto centrum se snaží reagovat na roztříštěnost opozice. Dagoberto říká, že je nutné vytvořit především prostor pro setkávání. Trochu si posteskne i na dopady transformace ve střední a východní Evropě na kubánskou situaci. Na Kubě díky tomu již teď všichni vědí, že transformace přijde, a proto už se formují politické strany. Takže místo toho, abychom vytvořili širokou platformu, jakou bylo např. v České republice Občanské fórum, tady už máme zárodky sociální demokracie, křesťanské demokracie, liberální i konzervativní strany. Problém je, že se jejich představitelům nechce příliš scházet a o případných demokratických změnách společně diskutovat.
Vůdce především
Dagoberto si tuto roztříštěnost vysvětluje tzv. caudillismem. Caudillo je vůdce, vizionář, který udává směr a je dobré ho následovat. V Latinské Americe je tento princip vůdcovství relativně běžný a podle Dagoberta je takový caudillo i stávající kubánský prezident. Co se opozice týče, existuje pak reálné nebezpečí, že se představiteli jejích jednotlivých skupin stane velké množství takových vůdců, kteří pak budou mezi sebou zápasit o moc, namísto toho, aby spolupracovali. A to samozřejmě může být pro demokratický proces relativně nebezpečné. Dagoberto vyslovuje velmi jasně svou představu o demokracii. Říká: „Chceme lídra, který není skvělý, má limity, má chyby, který má potřeby jako ostatní, aby byl po čtyřech letech tak špatný, že ho budeme muset vyměnit za jiného.“
Školit se v demokracii
Na konci naší cesty jsme byli pozváni k uspořádání bytového semináře pro skupinu mladých politicky aktivních protestantů. I zde se řeč točila okolo svobody, demokracie a cestě, jak se k ní dostat. Tito mladí Kubánci se již nyní v malém snaží demokracii trénovat. Jsou prý jedním z mála uskupení na Kubě, které ve své vlastní organizaci uspořádalo volby. A zároveň se tyto volby staly prvním testem demokracie. Bývalý místopředseda strany totiž nebyl zvolen znovu. Tuto ztrátu neunesl a se stranou se rozloučil. I tak se prý musí bojovat s caudillismem.
Bytový seminář byl poslední plánovanou akcí před odjezdem na letiště. Důvod byl pragmatický a strategický. Takové shromažďování je zakázané, proto se snažíme rizika omezit. Už jednou jsme narazili na tajné, když jsme chtěli navštívit někoho, kdo byl krátce předtím napaden kvůli svým aktivitám pro politické vězně. Nám se však nic nestalo a opouštíme Havanu s různorodou směskou pocitů. Reálný socialismus se všemi jeho barvami a příchutěmi byl pro nás posledních deset dní velmi přítomný. Odposlouchávané telefony, tajní na ulici, štěnice ve zdech místností, kde jsme se setkávali s příznivci i odpůrci režimu. To vše nás velmi rychle znovu naučilo nevyslovovat žádná jména, mluvit v šifrách a pozorně se rozhlížet. Z toho všeho se teď smíme opět vracet do země, kde tyhle dovednosti už tolik nepotřebujeme.
Trvalá a vynalézavá solidarita
Pro nás, kteří smíme odjet, zůstává otázka, jak lidem na ostrově svobody pomáhat dlouhodoběji. Tuto otázku jsme během návštěvy několikrát předložili svým partnerům. Jejich odpověď je velmi podobná tomu, co bylo žádoucí za totality v Československu. Zaprvé šířit informace o kubánské demokratické opozici a o potlačování lidských práv. Dále tlačit na mezinárodní organizace, ať už politické nebo ekumenické, aby vyvíjely tlak na kubánský režim.
Takové věci se v České republice už dějí a je třeba v tom pokračovat. I ČCE nebo někteří její členové v posledních letech jasně a důrazně podporují kubánský disent. Není to bez úspěchu: minulý generální sekretář Světové rady církví Konrad Raiser musel na berlínském Kirchentagu v r. 2003 přistoupit na poměrně ostrý rozhovor o odmítavém postoji SRC ke kubánské demokratické opozici díky hlasům z řad ČCE.
V současné situaci by ČCE mohla otevřít rozhovor s partnerskými církvemi z dalších států Evropské unie o roli lidských práv ve vztazích s kubánskými církvemi. Některé protestantské církve ze západní Evropy anebo ze Spojených států záměrně ignorují porušování lidských práv na Kubě z důvodu, aby neohrozily své tamní vztahy. Právě ČCE, která ví z vlastních zkušeností, co takový postoj znamená a co i dlouhodobě působí, má dostatek důvodů, aby své partnerské církve na tuto krátkozrakost upozornila.
V tuto chvíli existují první pracovní verze projektu, který má v plánu na Kubu dopravit knihy do nezávislých knihoven a vitamíny. Jakmile projekt po jednáních získá konkrétnější podobu, budeme čtenáře Protestanta informovat.