ku stému výročí smrti Antona Pavloviče
(malé gymnaziální srovnání)
Pro tento účel jsem vybral dvě povídky, jež – mám za to – jsou srovnatelné. Obě vyprávějí o rozpoznání, jež má překvapit čtenáře, rozpoznání, že špatný člověk není špatný. V obou povídkách se setkává trhan, všivák, vagabund s blahobytnějším člověkem, který se nejprve namíchne, ale pak se chytí za nos.
V Dostojevského povídce Poctivý zloděj utekl ochlasta Jemelja Iljič, původně vetřelec na byt, od svého dobrodince Astafije Ivanoviče, protože mu ukradl rajtky, aby je vzápětí propil, a nebyl s to se přiznat. Čtenář se dozví, kdo kalhoty ukradl, až když se Jemelja vrátí s horečkou a zimnicí a v náručí vypravěče Astafije se přiznává a umírá.
V Čechovově povídce Můra se chudobný duchovní Jakov, působící nechápavým až hlupáckým dojmem, setkává s váženým občanem Kuninem. Ten si myslí, že takový člověk rozhodně „nesplňuje požadavky, které si ruský lid během věků zvykl klást na pastýře“. Podezřívá Jakova také z pití. Ale ten v jedné situaci vyjeví, jak nuzný život spolunese s celou svou vesnicí.
Poctivý zloděj je „čechovovský“, Můra vykazuje rysy „dostojevštiny“. Autor Poctivého zloděje nemoralizuje, jak má někdy ve zvyku, jen popisuje, cítí ze zlodějem i s jeho ubytovatelem. Naproti tomu Můra je zakončena větou: „Tak začal a skončil dobře míněný nástup k obecně prospěšné činnosti jednoho citlivého, ale přespříliš sytého a málo uvažujícího člověka.“ Čechov, jinak velmi věcný a střízlivý a pouze popisující, hodnotí. Dostojevskij, jinak předem až schématicky uvažující v kategoriích dobra a zla, jenom popisuje.
Nešť! U Dostojevského se na závěr, v mezní situaci odehraje vyznání viny. Dostojevského vypravěč navíc otrapu hledal, pak mu odpustil a ve finále pláče. Zato Čechov nenechá prožít svého Kunina obrat. Jen na chvíli prozře. „Kunin si přejel dlaní oči a měl dojem, že cítí na ruce vlhko.“
S ohledem na díla obou velikánů můžeme usoudit, že Dostojevského zajímají hříšní lidé a zvláště ti, kteří se obracejí, nebo ti, kteří odpouštějí. Čechov pak vidí svět skeptičtěji, možná realističtěji. Lidé nejsou tak úplně zlí, zato u nich nenastává ani obrat a katarze. V jeho „nudných historiích“ se skoro nic neděje. Dostojevskij naopak vnáší do své literatury zvrat a evangelium takřka za každou cenu. V tomto smyslu je Dostojevskij autor absurdna, k němuž má všeobecně sklon. (Za všechny jmenujme povídku Krokodýl.) Zlo je absurdní. A obrácení a odpuštění jsou skutečnosti ještě absurdnější. Což to nevyplývá už z klasické věty Credo, quia absurdum?
Kdo má tedy pravdu o člověku? Ten, kdo popisuje, nebo ten, kdo říká, jak špatný je člověk a jak dobrý by mohl a měl být? Kdo se táže, nebo ten kdo odpovídá? Čechov nebo Dostojevskij? Bůhví.