Totální introvert…
Obraz první: „Jsi totální introvert.“ Takto mě kdysi onálepkoval jeden člověk, když vyjadřoval své výhrady k mému farářování. S nevyřčeným podtónem – ty se na to moc nehodíš. A asi i s obecným předsudkem: farářina není pro introverty. Štvalo mě to. Stává se mi to občas: „Ty jsi takový zamyšlený, kožený intelektuál, běž se radši proběhnout ven a nebuď smutnej!“ „Já nejsem smutný,“ odpovídám. A zařekl jsem se, že se pokusím již nikoho nikdy nenálepkovat a pečlivě reflektovat své předsudky.
Obraz druhý: Scéna z kresleného autobiografického komixu Američana Craiga Thompsona Pod dekou. (Doporučuju, je skvělý, moje recenze viz Protestant 3/2006) (Online zde: https://protestant.evangnet.cz/komiks-pod-dekou) Hlavnímu hrdinovi Craigovi vadí masová církevní hysterie na křesťanském táboře, nechce se účastnit „rocku pro Ježíše“ v táborové kapli, chce být sám. Vypravěč to komentuje: „Bylo pro mne téměř nemožné uvěřit, že by skupina lidí mohla mít tutéž víru, být jednotná v srdci a v mysli, natož pak se spojit ke konstruktivnímu cíli.“ (Pod dekou, str. 106.)
Obraz třetí: Zážitek z jednoho ekumenického setkání o práci s mládeží. Bratři z evangelikální církve vyprávějí nadšeně a působivě o své práci s mládeží: o jejím managementu, jak se jim daří vytvářet síť spolupracovníků, jak tyto spolupracovníky motivují, propojují, vzdělávají, jak vznikají stále nové a nové skupinky atd. Pak nastane chvíle, kdy jim někdo z pléna položí otázku, a co že vlastně, jaké obsahy při té práci s mládeží probírají. Mluvčí krátce znejistil, odpověď byla asi o dost kratší a vlastně si ji nepamatuji. Asi něco „biblického“ o Ježíši.
Po čase mi blesklo hlavou: tohle nálepkování introverzí se mne vždy dotýkalo, nechtěl jsem jím být. Ale ok, coming out, tak jsem introvert! Jsem někdy smutný, možná spíš zamyšlený, a co jako. Ale introvertní církev je (v mnohém ohledu) také ČCE! A vůbec, taková by by měla být ideálně každá! Introverti by se konečně měli přihlásit o svá práva a nestydět se za to že jsou introverti, zvláště v církvi! Církev musí přijmout svou introvertní stránku!
Tento příspěvek je tedy (v jisté nadsázce) zase další pokus nějak přemýšlet o profilu naší církve, ale vůbec i profilu tradičních evangelických církví (oproti např. církvím evangelikálního typu). Při vědomí, že se mi možná úplně nepodaří dodržet můj závazek nenálepkovat…
Trocha teoretického opakování
Introverze a extroverze jsou psychologické pojmy, které zavedl švýcarský psychoanalytik Carl Gustav Jung (1875–1861). Introverze je „typický postoj, který se vyznačuje koncentrací zájmu na vnitřní psychické procesy“ (JUNG, Carl, Gustav. Duše moderního člověka. Vybral a sestavil z německých originálů přeložil Karel Plocek, Brno, 1994 s. 314, Slovníček některých Jungových základních pojmů.), zatímco extroverze je „typický postoj, který se vyznačuje koncentrací zájmu na vnější objekt“ (Tamtéž, s. 313.). Sám Jung k této své typologii pozidnává: „Když někoho nazvete introvertem, myslíte tím, že dává přednost introvertovanému způsobu chování, ale on má též extrovertovanou stránku. Všichni máme obě stránky, jinak bychom se vůbec nemohli přizpůsobit, neměli bychom žádný vliv, byli bychom mimo sebe.“ (JUNG, Carl, Gustav. Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Tavistocké přednášky. 2. vydání, Praha, 1993, s. 41.)
Budu tedy vycházet právě z tohoto banálního (ale jako by leckdy přehlíženého) poznatku, že už u Junga je introverze pojem relativní: každý a každá má v sobě obě dvě složky, jen jedna ovšem převládá. Neexistuje tedy žádný totální introvert ani extrovert (výjimka samozřejmě potvrzuje pravidlo).
Samotná introverze má své vnitřní napětí, prostě řečeno: své přednosti a překážky. Vezměme si k ruce zčásti náhodně vybranou populárně psychologickou literaturu Šťastný introvert od německé autorky Sylvie Löhken. (LÖHKEN, Sylvia. Šťastný introvert. Jak žít v souladu se sebou samým a rozvíjet své přednosti. Z něm. přeložil Dan Helekal. Praha: 2018.) Podle Löhken jsou přednosti introverta: obezřetnost (promýšlí situaci a zvažuje všechna rizika); soustředěnost; touha přemýšlet o podstatných věcech; naslouchání (ve smyslu pozorné vnímání, důkladné pozorování, registrování věcí a intuitivní prožívání); introverti vyhledávají vnější klid a snadněji zakouší klid vnitřní; nezávislost (potřeba menší zpětné vazby z vnějšího světa než extroverti; schopnost být sám a být méně odkázán na společnost druhých); analytické myšlení; psaní (protože introverti rádi přemýšlí, tak i rádi píšou a své myšlenky tak utřiďují, než promluví); vytrvalost (trpělivost navzdory neúspěchům) a empatie (chápání, co druzí cítí a o co usilují).
Tyto přednosti mají však i svou temnou stránku: Přílišná obezřetnost se proměňuje ve strach; soustředění leckdy nevidí kvůli části celek a zvrtne se v přehnaný důraz na detaily. V přílišném zaměření na podstatu přestává brát introvert zřetel na své potřeby a zapírá sám sebe. Kdo pozorně vnímá druhé, je často nadměrně stimulován vnějšími podněty. Stinnou stránkou klidu je pasivita, zdráhání jednat. Touha po nezávislosti a po umění být sám se může proměnit v útěk, když se člověk vyhýbá nebo brání udělat to, co bychom v danou chvíli dělat měli. Analytické a systematické myšlení může vést k přílišnému důrazu na rozum na úkor pocitů, emocí a intuice. Důraz na psaní může vést k vyhýbání se kontaktu zvláště s těmi, kdo nám připadají nároční nebo třeba obtěžující, šetří to cennou energii, to však v extrémním případě může vést do izolace. Z ustrnulé vytrvalosti se stává fixace na vlastní pozici a vlastních myšlenkových pochodech. Přílišně empatičtí introverti mají tendenci se vyhýbat konfliktům, nevymezují se, nevydávají se vlastní cestou, když mají čelit překážkám v sociální rovině.
Troufalá charakteristika?
Přikládat individuální psychologické pojmy jako introverze/extroverze na společenské jevy, natož jevy boho-sociální, jakým je i církev, je jistě troufalé. Ale i v bibli už nacházíme různé symboly z lidského života pro charakteristiku církve (např. tělo, dům).
Zdůvodním tuto troufalost. Nikoli však úvahami o tom, jestli např. Ježíš byl introvert, resp. jaké introverty bychom mohli najít v bibli. Neboť těžko říct. Jako toho víme velmi málo např. o Ježíšově sexualitě, tak toho málo víme i o jeho naladění a temperamentu. Prameny nám na to odpověď spíše nedávají a při pokusu o takovou charakteristiku by se asi jednalo více o zpětnou projekci. Evangelia nám navíc podávají zprávu jen o několika letech jeho života, v nich se chová většinou extrovertně, stále někde je, sdílí se, hovoří. Ovšem kdo ví, jak působil na lidi v té době svého života, o níž nevíme vůbec nic a kdy byl obyčejným tesařem kdesi v galilejském zapadákově?
Tedy trocha dogmatiky: Vyjděme z pojmu Božího zjevení. Boží zjevení je ve své podstatě „extrovertní“ a v souladu s tím veškerá komunikace – chce to ven, musí se to projevit, říct, „vykomunikovat“, sdílet se, a sice tak, aby mi ten druhý porozuměl, alespoň fragmentárně, ale jednoznačně. Vrcholný projev této Boží extroverze je Boží vtělení v Kristu. A vůbec celé naše bytí je výsledkem Boží extroverze: Bůh nechtěl být sám se sebou, ale vytvořil něco vně sebe: své stvoření. Sama Boží podstata má svůj extrovertní, ale právě že i introvertní aspekt. Připomínám dogmatické pojmy, resp. trojiční symboliku „imanentní“ a „ekonomické“ Trojice, tedy dílo Trojice „dovnitř“ („ad intra“, vzájemné vztahy osob Trojice: „plození“ Syna Otcem, „vycházení“, „vydechování“ Ducha z Otce i Syna) a dílo Trojice vně („ad extra“; stvoření, smíření, dokonání). Zásada praví, že tyto aspekty Božího konání jsou neoddělitelné („opera Trinitatis sunt indivisa“).
Jak se to odráží v životě víry, v životě církve?
Tam je potřeba „extrovertní“ pohyb ven, nesedět jen doma, spojovat se, komunikovat. Extrovertní prvek má v sobě každý aspekt života církve, diakonie, společenství, svědectví, liturgie. Extroverti mezi námi obzvlášť kvůli tomuto prvku milují misii.
Je však potřebí „introvertního“ aspektu, abychom Boží zjevení, Boží sebesdílení dokázali přijímat, vylaďovat se na něj, respektovat ho, neohýbat ho, nechávat působit v životě vnitřním i životě aktivním. Aby život vnitřní nezmutoval v „dogmatismus“, strnulé nepohyblivé myšlení; a aby se aktivita, vycházející z impulsů Božího zjevení, nestala vyduchlým aktivismem se zbožným nátěrem, pouhým managementem, ideologií, náboženskou propagandou. K tomu všemu je potřeba klid, ticho, vytrvalost, přemýšlení, pozorné naslouchání, empatie, někdy právě i trochu pasivity. Tyhle aspekty vyjadřují spíše pojmy zabydlené v římsko-katolické tradici – vita activa a vita contemplativa či beneditkinské ora et labora. A je třeba dodat, že římsko-katolická církev je v mnohých formách své náboženské praxe ještě mnohem „introvertnější“ než církve protestantské.
Podívejme se na ten introvertní aspekt blíže, pomocí výše nastíněných opozic. Obezřetnost – strach: Evangelická církev je tradičně obezřetná vůči „světu“, ve smyslu: vůči světu odcizenému. Když např. malá část německé evangelické církve r. 1934 zmobilizovala síly, zastavila se a vymezila proti zhoubnému nacionalismu a nacismu. Zde bylo potřeba, aby se zastavil a zamyslel jeden teolog, Karl Barth. Tento vliv obezřetné pozornosti vůči zhoubným ideologiím zasáhl i ČCE ve 20. století, alespoň část. Ovšem kde je hranice strachu ze světa? Ne náhodou se stále hovoří o církevním ghettu, stažení se do sebe atd. Církve, naši nevyjímaje, stále pronásleduje neopodstatněný strach ze světa a často vidí za každým projevem autonomní kultury zhoubný „– ismus“ aniž by se ptala, zda tento projev nemůže souviset se skrytým působením Božího Ducha.
Spojme soustředěnost a přemýšlení o podstatě. Byť by mnozí řekli, že soustředěné přemýšlení o podstatě evangelia, resp. žití této podstaty ČCE chybí, a proto to s ní vypadá, tak jak vypadá, přesto si myslím, že je to rys, který je pro ni nějak typický. Odrazem toho je důraz na pěstování theologie v rámci univerzity a tomu odpovídající požadavky na vzdělání farářek a farářů, kteří musí tomu odpovídající introvertní rozměr své osobnosti minimálně během studia aktualizovat. S tím souvisí analytické myšlení. I strategický plán uvádí důraz na rozum jako silnou stránku ČCE, ostatně sám tento plán je mocný důkazem takového skupinového zapojení analytického rozumu. Přílišný důraz na rozum je tamtéž ovšem uváděn jako slabina. Ale snad už je pomalu pryč doba, kdy cit, pocit, emoce a vůbec vnitřní život člověka byl v českém i evropském protestantismu introvertně vytěsňován (v rámci vymezování proti teologickému liberalismu), jak to vyjadřuje komická historka (či legenda), jak jakýsi českobratrský farář při nějakém setkání zlobně bouchal pěstí do stolu a volal, že nemá žádné pocity.
S tím souvisí také psaní. Píšeme v církvi hodně a často, zvláště kázání, přednášky, teologické spisy, třikrát to promyslíme a napíšeme, než vydáme a vyslovíme, a to je dobře. Má to ovšem i stinnou stránku: konkrétně z praxe mne napadá strach mluvit na kazatelně spatra, a tak se vyhýbat kontaktu s posluchači. Naše kázání jsou často asi oprávněně kritizována jako dlouhá, složitá, moc intelektuální.
ČCE je vlastní klid, mám zde na mysli bohoslužebný klid. V liturgii neprojevujeme velké emoce, není tu nic jako „církevní masová hysterie“, neklid exaltovaných modliteb a předlouhých kázání a přeslazených chval se zvedáním rukou. Stinnou stránkou však může být liturgická a zvěstná pasivita: pověstná „one man show“ žoviálně-extrovertního faráře předvedená lidu, který neprojevuje emoce žádné. Sice zpíváme, ale jinak se při bohoslužbě neprojevíme vůbec. Také leckdy neumíme hovořit o své víře, jaký dává smysl mně osobně. Jinak mám dojem, že jsme docela aktivní církev diakonicky, i řekněme eticky.
Nezávislost – útěk. Církev – věroučně pověděno – má být naprosto závislá jen na Bohu, relativně závislá je ovšem vždy na něčem. Nemá ovšem gnosticky utíkat ze světa, jeho starostí, problémů, má i (za rozumných okolností) spolupracovat se státem a společenskými organizacemi. Nevím, jak je ČCE nezávislá resp. zdravě nezávislá v tom prvním ohledu, mám však dojem že útěk ze světa není díky Bohu doménou ČCE.
Naslouchání: myslím, že naše církev, resp. tradiční protestantismus právě se svou tradicí liberální teologie má tradici v naslouchání, trpělivému, vytrvalému, jak už řečeno biblickému svědectví, ale i soudobé kultuře. Ostatně se u nás o to pokoušel J. L. Hromádka a jeho žáci, ano právě třeba Nová orientace. Nadměrná stimulace naslouchání světu, resp. kultuře může vést k tomu, co bylo tradičně a často neprávem vyčítáno teologickému liberalismu, totiž „přizpůsobování se duchu doby“. Těžko dokážu říci, v jakém ohledu je to případ ČCE nyní, aniž by člověk upadl do opačné krajnosti.
Sem bych přiřadil empatii. Církev má být vždy „empatická“, Ježíš takový byl, láska je empatická. Souvisí s tím otázka – nevyhýbáme se příliš konfliktům, právě proto, že do nich jako introvertní církev neumíme jít? Za normalizace se kritičnosti vůči projevům režimu a přizpůsobivosti církve říkalo „nelaskavost“. Projevuje se to dnes? Třeba jako bezzubá teologie milého Pánaboha, která se bojí kritizovat skutečné démonie současnosti…?
Z řečeného vyplývá,
že introvertní způsob bytí má své ambivalence, stejně jako ten extrovertní. Oba dva aspekty patří jak k Bohu, tak k lidskému individuálnímu životu, resp. k životu společenství Ducha, tradičně zvaného církev. Život je takový, že u každého jeden z těchto prvků převažuje, a prostě je to tak, že ten extrovertní prvek je v naší společnosti i církvi více vidět či slyšet, a někdy se mu může zdát, že to tak má být univerzálně. Tento text ukazuje, že tomu tak není a být nemá, aniž bych chtěl přeskakovat ambivalence pozice vlastní. Ostatně: Bůh sám je ambivert! Ambivertem se nazývá ten, u nějž se se obě složky („ad extra“ a „ad intra“) zdají být v rovnováze. Směřujme proto také k ambiverzi Božího království!