Ferdinand Seibt je znám nejen svou znalostí českých dějin, nýbrž i svým porozuměním pro ně. Pochopitelně i pak zůstává historikem německým, vidí události v našich zemích z jiného zorného úhlu, než jak jsme sami na to nejen zvyklí, ale i jak jsme jimi prošli.
Vzpomínám na své první setkání s paní profesorkou Boženou Komárkovou na zimní konferenci Akademické Ymky ve Starém Městě pod Sněžníkem na přelomu roku 1950–51. Stála venku na prostranství před budovou a vítala nás, kteří jsme právě přijeli, s úsměvem, otevřeně, přátelsky, s přímým pohledem do očí. Byli jsme s ní počátkem 50.
Blázen si říká v svém srdci – Bůh tu není.
Haleluja, list poslední ve větvích plane.
Zůstanu u okna dlouho, až do setmění.
Dokud ho vítr, šašek, neodvane.
Zůstanu u okna, mrazem popsaného.
List starý, list Quijote, se zachvívá.
Dopřej mu chvíli, zlá, neúprosná tího.
Jsi neúplatná, jsi smířlivá.