Vzpomínám na své první setkání s paní profesorkou Boženou Komárkovou na zimní konferenci Akademické Ymky ve Starém Městě pod Sněžníkem na přelomu roku 1950–51. Stála venku na prostranství před budovou a vítala nás, kteří jsme právě přijeli, s úsměvem, otevřeně, přátelsky, s přímým pohledem do očí. Byli jsme s ní počátkem 50. let na lesních brigádách ve vesnicích Josefová a pak Aloisov. Ty byly prázdné po odsunutých Němcích. Dodnes to zůstalo problémem. Paní profesorka s námi spoluvytvořila společenství, říkávala obecenství, vykládala bibli, vysvětlovala, co to znamená ordo, řád, četla z Dostojevského, uváděla nás do myšlenek Dietricha Bonhoeffera. Vedla nás ke kritickému myšlení, k diskusi, aby si člověk nezvykal na vžité stereotypy, nedělal si iluze o světě, ale byl zakotven v poznané pravdě, ukazovala na smysl Kristova kříže a oběti a na jistotu Kristova vzkříšení. Paní profesorka svým myšlením pokrývala sféry filosofie, theologie, historie, práva a politiky, ale měla srdce otevřené také pro beletrii a poezii. Zřetel k lidským právům ji vedl k odbornému zpracování tohoto tématu i k podpisu Charty 77. V úsilí o pochopení smyslu českých dějin jí velice záleželo na prohlubování myšlenkové tradice, která je vyznačena jmény František Palacký, Tomáš G. Masaryk, Emanuel Rádl a Jan Patočka. Viděla, jak v naší současnosti je tato tradice vytlačována na okraj relativizací pravdy a mezikonfesionální mlhovinou. Vyrovnávala se kriticky s Josefem L. Hromádkou, ale dovedla s ním spolupracovat na Zásadách ČCE v 60. letech. Theologicky se cítila spřízněna s Josefem B. Součkem, Karlem Barthem a Dietrichem Bonhoefferem. V rozhovoru s nimi usilovala o interpretaci Písma pro dnešního člověka. Paní profesorka vedla rozhovor i kritický se synodní radou ÈCE. Chtěla jí pomoci v orientaci uprostřed složitých poměrů. Ráda navštěvovala sbory a lidé ve sborech jejím přednáškám rozuměli. Její životní cestu lze vystihnout zvláštní pevnou stálostí, která vylučovala oportunní přizpůsobení, a zaujímáním jadrných a konkrétních stanovisek. Dovedla rozeznávat temná ohrožení, která dotírají na moderní svět. Její analýzy pronikavě odhalovaly jeho stinné stránky, ano i hrůzné propasti. Pro ÈCE byla strážným na hradbách a chci jménem synodní rady naší církve za tuto její službu vyjádřit vděčnost. Při jednom životním jubileu prohlásila v přítomnosti starších účastníků, přátel středního věku i docela mladých lidí, že jsme jedna generace. Otázka generační pro ni nebyla otázkou věku, nýbrž otázkou společenství lidí spjatých porozuměním ve službě poznané pravdě. Paní profesorka se vícekrát vracela k veršům z epištoly Židům 13,12–14: Protož i Ježíš, aby posvětil lidu svou vlastní krví, vně za branou trpěl. Vyjděmež tedy k němu ven ze stanů, pohanění jeho nesouce. Neboť nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme. Nyní již je občankou tohoto budoucího města, neboť po vech našich pozemských cestách a úsilí po zemité odpovědnosti máme podle Filipenským 3,20 občanství v nebesích.
Proslov při pohřebním rozloučení v Brně 7.2.1997.