1/1997

(povídka)

Neklid! Když na to dopoledne dnes vzpomínám, zpočátku neznatelný, postupně narůstající, nervozní neklid je ovládal a určoval jeho rytmus, běh a spád.

Setřepu mokrý sníh se zimníku

a vstoupím do bytu,

kde jasné světlo svítí

zpod zeleného kšiltu lampy v kuchyni,

tatínek za stolem listuje v knize,

maminka dělá něco u kamen,

oba se ke mně obracejí,

já štěstím bez sebe se ženu k nim,

dvě prázdné díry naproti ve zdi zejí,

na zemi se povaluje klíček od hodin.

* * *