Ani bych neřekl, že listí
opadalo jako dnes už jednou
a že je čas, kdy třeba vyměřovat
základy k novému domu.
Ale oni už zastoupili cestu
tím, že postavili plot
silou záští a s chlupy na prsou
zježenými zpaměti
při žárovce bez stínidla,
takže to vybledlo Někde
padají ořechy… A je to historik,
který vylepuje plakáty,
a básník je strhává…
Nalil jsem slepci víno.
Jak jistotně po něm sáh
a řekl: „Není lidí! Znám
jenom věci! Víno si nalilo víno
a sklenice pije ze sklenice!
Znám jenom věci! A děti!
Prosím vás, chodíte s dětmi
do pohádky nebo
s pohádkou k dětem?“
(Předposlední)
Tak tomu dneska je
a taková je tma,
že Bůh na nás hledí
vyloupanýma očima.
A jeden druhého
ptáme se: Jsi?
zatímco Bůh tápe
vykradenými nebesy…
* * *
Strach...
Jeho strach před policejní hodinou smrti.
To potom není zde už ani
poloprostor s krucifixem z gypsu,
leda tak kdesi koutek,
pedálová harfa se spuštěným závojem pavučin
a zhroucení a pláč...
Je všemu konec? Nebo má se ještě dočkat,
že péčí náhrobních kamenů
vyjde litografované vydání jeho Rekviem?
Básník nemůže doufat jen v člověka.
A není také Eliáš,
aby mu havran přinášel jídlo.
Cesta do Rytířska je zdlouhavá,
ta cesta si žádá trpělivosti,
jakože oheň rozděláváš
tam, kde jej palič založí...
Zeď, nová zeď, jaksi urychlená,
předstírající a vlastně
tak vylhaná, že bys nejraději
vyhledal nějakou zříceninu.
Hned u ní až po sám okraj asfaltu
je zastávka autobusu
a stanoviště taxikářů.
A právě jeden z nich, opřen o tu zeď,
vyzáblý a jaksi nevědoucí,
zda žije o přestávce nebo je
na dovolené či v důchodu,
Bůh smíchu a písní už dávno
zavřel za sebou věčnost.
Od těch dob jenom někdy
zazní v nás ubývající vzpomínka.
Ale jenom bolest od těch dob
nikdy nepřichází v životní velikosti,
je vždycky větší člověka,
a přece se musí vejít do jeho srdce…
Vladimír Holan (s. Bolest)
Nalil jsem slepci víno.
Jak jistotně po něm sáh
a řekl: „Není lidí! Znám
jenom věci! Víno si nalilo víno
a sklenice pije ze sklenice!
Znám jenom věci! A děti!
Prosím vás, chodíte s dětmi
do pohádky nebo
s pohádkou k dětem?“
Vladimír Holan, Předposlední
Zeď, nová zeď, jaksi urychlená,
předstírající a vlastně
tak vylhaná, že bys nejraději
vyhledal nějakou zříceninu.
Hned u ní až po sám okraj asfaltu
je zastávka autobusu
a stanoviště taxikářů.
A právě jeden z nich, opřen o tu zeď,
vyzáblý a jaksi nevědoucí,
zda žije o přestávce nebo je
na dovolené či v důchodu
Do hájů, roklí a vřesoviště
napadlo tolik sněhu, že nalézt cestu
je stejně nemožné jako chtít
koně o žních, byť byl i za peníz přeplacen…
Aby vichr zůstal nahoře
a aby mu to vyšlo o ničem,
vdechuje dolů výdech mrazu…
Zbloudilým zdají se kopce
tak povědomé, že je považují
za kupky hnoje… Dědina