Stephane Mallarmé

* * *

Výšinám dávaje zář nehtů s onyxem,
dnes o půlnoci. Stesk podpírá, nosič svící,
mnohý sen večerní, sžehaný Fénixem,
jenž poslat nemůže být žádnou popelnicí

Můj duch, sestro ticha, ty s čelem
podzimním,
jeseni, skropená pihami rusými,
k tuláckému nebi tvých očí andělských
tryská ze dna zahrad melancholických
vodotrysk věrný, k Azuru vzlykající,
k říjnovému nebi, jež jasné, bledolící,
mlčky se zrcadlí ve velkých bazénech,
na jejichž hladinách v agonizujících snech