Číslo
* * *
Výšinám dávaje zář nehtů s onyxem,
dnes o půlnoci. Stesk podpírá, nosič svící,
mnohý sen večerní, sžehaný Fénixem,
jenž poslat nemůže být žádnou popelnicí
na skříních v saloně tam prázdno za ptyxem,
popřenou drobností lichosti zvučně znící,
(vždyť Pán šel nabrat slz, sklání se
nad Styxem
s ní, s jedinou, jíž Nic pyšní se nicující).
Však tam, kde okno je, k severu zející,
zlatého cosi mře, snad napodobící
draky, jež vrhají plameny proti nixe,
té nahé v zrcadle, nebožce bez lící,
v nepaměť, vězněnou rámem, pak
chvějícím se,
třpytů hned sedmero se upře zářící.
(přeložil František Hrubín)