SPÁNEK sen černý je
halící žití moje
Spěte mé naděje,
spěte mé nepokoje!
Jsem dítě osleplé,
má paměť nepoznává,
co dobré je, co zlé ...
To, bohužel, se stává!
Kolébkou malou jsem,
v níž uspati mě chtějí
ve srázu nad hrobem:
tiše, co nejtišeji!
Buď sbohem paňáco, kašpare, šašku sbohem!
Ustupte šmíráci baviči novému,
ustupte bez řečí a pokloňte se mu:
přichází mistr, klaun, seslaný samým Bohem.
V té bílé výzbroji, v tom rouchu saténovém
i harlekýnovi se rovná pružnému.
Oči má podobné slepému,
byť živě sledují vše, co se děje kolem.
Je vážný. Starostou a otcem rodiny je.
Límec až po uši. A oči do dálky
má upřeny, jak hledal by sen veliký.
V bačkorách květovaných se mu dobře žije.
Čím jsou mu květiny, čím je mu strom,
kde žije
ptačí svět ve zpěvu, čím jsou mu trávníky,
čím pastvy zelené a obzor daleký?
Myslí jen na vdavky své dcery Eulalie