Antonín Sova

Za rána poutník přišel do kraje
cos neznámého v dálce hledaje.
Tragiku žití cítil, jeho hlad.
A přál si nacházet a rozdávat.

Hořely louky květy prostými
a hory, hory čněly za nimi.
Vše podmanit, vše porodit v tom dnu,
několik jisker dát jen ze svých snů.

Západem v stromech vyzlacen čněl ostrov v mrtvém tichu trav,
na zlaté půdě zlatý sen se vzpjal a vzlét’ kol našich hlav:
Šly ženy, jež jsme znávali, však byly bledé k nepoznání.
krev ssedlou měly na srdcích a měly bodné rány v skráni.