V evangelickém zpěvníku máme vánoční píseň, která začíná „Čas radosti veselosti světu nastal nyní“. Píseň pokračuje zvěstí, proč čas radosti světu nastal, totiž proto, že se v Betlémě narodil Ježíš, jehož Bůh poslal lidem ku pomoci jako zachránce, spasitele. Nu, a my, kteří se skrze svou víru k Ježíši hlásíme, dáváme za pravdu poselství oné vánoční písně, poselství o radosti. Zároveň k nám ovšem může promlouvat i obecně rozšířený pohled na vánoce jako na čas radosti a veselosti pro lidi, kteří se na svátky sejdou. Radosti ze setkání, společného hodování, dárků, jimiž si dáváme najevo, že o sebe stojíme. Takové pojetí vánoc není v rozporu s radostí nad příchodem Ježíše na svět. Vždyť mimo jiné víme, že Ježíš sám, když se stal dospělým, se rád setkával s lidmi podobným způsobem na svatbách, na hostinách.
Když jsem se rozpomínal, v jakých dalších situacích jsem zakoušel radost já, bylo toho mnoho a na vše si už ani nedokážu vzpomenout. Samozřejmě mi přišla na mysl naše rodinná sejití při různých příležitostech. I na vánoce. Rodinná sejití, kdy já, starý již dědek, mám radost, že zase mohu vidět naše čtyři děti a jejich partnery, jakož i devět vnoučat, zčásti také s partnery. Je to velký dar v čase mého stáří. A podobně vnímám i setkání s řadou dalších lidí, s nimiž jsem se během života vídal a spřátelil, lidí z širokého příbuzenství, z církve, z Diakonie i z necírkevních seskupení, do nichž jsme též patřili. S blízkými lidmi jsem se ostatně rád vídal už dávno, dříve než se ze mne stal dědek. A vždy to byla radost.
Musím ovšem vzpomenout výslovně na evangelickou mládež, se kterou jsem se setkal někdy v šestnácti létech svého věku a s níž jsem se vídal na různých akcích nejdřív jako mladý účastník, později i jako organizátor, a to až do důchodu. Když jsem byl hned zpočátku pozván a začal chodit do mladší mládeže českobratrského evangelického sboru v Dejvicích, pracoval jsem už třetí rok v podřízeném postavení jako učedník mezi dospělými mužskými v elektrodílně, kde panovalo dosti obhroublé chování (nicméně i tam byli kolegové, které jsem rád viděl). V mládeži v Dejvicích, brzo také u Salvátora, kam jsem též začal pravidelně chodit, tomu bylo jinak. Octl jsem se tam mezi mladými lidmi, kteří se vůči sobě i mně chovali jako rovný k rovnému. Na schůzky evangelické mládeže jsem moc rád chodil, těšil se tam. Vzpomínám, že jsem se těšil natolik, že v den, kdy se schůzka konala, jsem odešel z práce hned po konci pracovní doby (zatímco jindy jsem kolikrát zůstával v dílně a něco kutil). Šel jsem rychle domů, ačkoliv do schůzky jsem měl velikou časovou rezervu, umyl se a převlékl a s předstihem spěchal do církevních prostor, kde se schůzka konala. Kolikrát jsem i čekal na ulici do odemčení vchodových dveří. Byl jsem víc než dochvilný, ačkoliv jinak tíhnu k nedochvilnosti. A i když jsem časem začal i na církevní akce včetně schůzek mládeže chodit zase na poslední chvíli, těšit jsem se tam nepřestal. Podobné to bylo i s prázdninovými akcemi mládeže: evangelickými brigádami, lyžovačkami, puťáky a později vodáckými tábory a pobyty na Zbytově. Když jsem tam mohl jet, měl jsem radost.
Za zmínku stojí i společné zpívání s kytarami, které k akcím mládeže patřilo. Zpívaly se jak moderní křesťanské písničky, tak i písničky řekněme tábornické, obecně známé. Zejména o večerech se společně sedávalo a zpívalo. Často až dlouho do noci. A já se zpívajícími zůstával až do konce, moc se mi to líbilo. Až jsem při tom upadal do jakési extáze. Jediné, co mě někdy maličko rušilo, bylo míchání křesťanských a tábornických písniček. Zpívalo se např. „Přijď již přijď Duchu stvořiteli, duchu smíření…“ a pak následovalo třeba „Tak kopni do tej bedny…“ a tak to pokračovalo celý večer. Já bych býval raději zpíval nejprve jedny, třeba ty křesťanské, které mě braly u srdce, potom zase ty druhé, které se mi také líbily, ale jinak; nicméně jsem to ostatním nevnucoval, protože zpívání pro mne byla radost i tak, jak probíhalo.
Když už jsem u zpívání, musím vzpomenout písně, které zpíváme při bohoslužbách. Když se v evangelickém kostele octnu, jsem samozřejmě zvědav na kázání. Mnohým naslouchám s potěšením. A také svatá Večeři Páně je pro mne povzbuzením. Ale i písně jsou pro mne zážitek, protože promlouvají o mnoha věcech víry a života a já se s jejich slovy mohu ztotožňovat. Zdrojem potěšení jsou mi i melodie a hudební doprovod písní, jež zpívám půl století, a proto je dobře znám.
Mohl bych ještě dlouho vzpomínat na to, co mne těšilo. Třeba na radost při pohledu na nějaké mé dokončené řemeslné dílo i na jinou vykonanou práci; mohl bych vzpomínat na další zdroje radosti v mém životě, na knížky, filmy, muziku; či na lyžování a sjíždění řek i na další věci. Jiní lidé by mohli přidávat další zdroje radosti. Ale to už snad stačí. Přinejmenším to stačí mně, abych si připomněl, že v životě mě potkávaly mnohé radostné, nadějné věci. A věřím, že u dalších lidí tomu je také tak. Ano, v životě člověka přicházejí různé časy, někdy těžší, jindy snadnější, někdy smutnější, jindy veselejší. A stává se, že v paměti nám uvíznou víc ty těžší, smutnější časy, že lépe si vybavujeme všelijaké komplikované i nepěkné situace z minulosti, než ty pěkné. Do paměti se totiž více vrývají zážitky spojené se silnou emocí, se silným duševním pohnutím; nu a právě nepěkné situace jsou často silnou emocí doprovázeny, proto v našich vzpomínkách uvíznou viditelněji. Tu je dobré v paměti trochu zadolovat – a hle, na povrch vyplavou i radostné vzpomínky. Neboť je tomu tak, jak je psáno v knize Kazatel, že k životu patří čas truchlit i čas poskakovat, tedy veselit se. Díky za to, že můžeme vzpomínat i na veselé časy.