Do jednoho evangelického kostela, kde jsem působil jako farář, přicházeli dva rodní bratři. Starší již statní mužští, řemeslníci. Nesedávali vedle sebe a po skončení bohoslužeb, kdy si ostatní povídali, spolu nikdy nepromluvili ani slovo. Jejich sestřenice mi po čase vyprávěla, že spolu nemluví už několik let, od doby, kdy jeden z nich opravoval domek a druhý mu pomáhal. První druhého obvinil, že mu ukradl peníze skryté na půdě za trámem. Nebylo tomu tak, ten majitel domku zapomněl, kde peníze uložil. Bratra ale před ostatní širokou rodinou obvinil, že peníze ukradl, že je zloděj. Přestali se stýkat, mluvit spolu. Ten, jenž se považoval za okradeného, později peníze našel, ale s bratrem mluvit nezačal. Asi mu to ješitnost nedovolila. Po létech při velikonočních bohoslužbách oba bratří přistoupili ke svaté Večeři Páně, při níž zazněla zvěst evangelia o Bohu odpouštějícím lidem viny a o odpuštění a smíření, které si lidé dluží navzájem. Po skončení bohoslužeb muž neprávem obviněný z krádeže šel za bratrem a řekl mu: „Brácho, co jsme si, to jsme si, smažem to“. Bratr mu ruku nepodal a řekl: „Stejně jsi zloděj.“ Ostatní účastníci bohoslužeb včetně mě přihlíželi a zaraženě mlčeli. Po pár létech muž, jenž odmítl podat bratru ruku na smíření, těžce onemocněl. Věděl, že se již blíží ke konci života. Nechal poslat pro bratra, omluvil se mu, přiznal chybu, požádal o odpuštění. Bratři se smířili. Pro mne to byla dobrá zpráva, protože každá cesta ke smíření má svou cenu. I dlouhá. Bible, Nový Zákon doporučuje krátkou cestu ke smíření, když tam čteme „Nenechte zapadnout slunce nad svým hněvem.“ Tedy nedopusťte, aby se hněv zahnízdil ve vašem nitru a proměnil se v trvalou zášť. To by ani pro vás, ani pro ty druhé nebylo dobré, to by vám kazilo život. Ano, kdo z nás by mohl říci, že se nikdy nerozčílil, nerozhněval? A kdo z nás nezažil i ono zhořknutí hněvu, nad nímž slunce mnohokrát zapadalo, v trvalou zášť otravující duši i vztahy? Potom se ke smíření dospívá velmi těžce. Ale je to možné, jak jsme si mohli uvědomit i nad úvodním příběhem. A abychom nekazili život sobě i druhým, je dobré se o smíření pokoušet brzo. I když to někdy bude dlouhá cesta. I když se to třeba vůbec nepovede. Stejně to vždy znova stojí za pokus.
Stejně jako mezi jednotlivci je tomu i mezi národy, kde se ke smíření také dospívá mnohdy těžce. Vzpomenu na rozhovor k této věci, který jsem i citoval v kázání. Odehrál se v roce 2017 ve Štrasburku, francouzském městě ležícím hned za německou hranicí tvořenou Rýnem, tedy v Alsasku, kraji s podobnými osudy jako naše Sudety. Setkal jsem se tam s již starší členkou tamního reformovaného sboru, profesorkou němčiny, která se cítí jako Alsasanka, tedy občanka Francie, ačkoliv pochází z rodiny jazykově německé. Alsasko bylo dlouho součástí Francie, avšak na konci 19. a na počátku 20. století bylo pod panstvím Německa, po první světové válce ho získala zpět Francie, za druhé světové války mu vládli opět Němci, od války dodnes patří k Francii. Tyto změny přinesly Alsasanům mnohé trápení. Mnohé nespravedlnosti se udály jak ze strany nacistických Němců, tak i později ze strany nacionalistických Francouzů, kteří se snažili vymazat stopy německé vlády v tomto kraji. Proto například zakazovali dětem z alsaských rodin mluvit ve škole alsaským dialektem, jehož základem byla němčina. Jeden můj známý Alsasan mi před lety s trpkostí vyprávěl, jak když po válce chodil do školy, nesměly tam děti spolu mluvit alsasky ani o přestávce, ačkoliv doma se jinak nemluvilo. Pokud je francouzští učitelé přistihli, že spolu mluví alsasky, dostaly výprask. I paní profesorka evangelička to zažila. Ale mávala nad tím rukou, říkala, že není třeba to dnes rozviřovat, protože se podařilo, že Francie a Německo již spolu žijí přes sedmdesát let v míru díky Evropské unii. A že se jí líbí, že dnes k sobě Němci a Francouzi spíše hledají cestu, hledají co, by je sblížilo. Jako praktický příklad takové snahy o sbližování viděla paní profesorka čtyři nové mosty mezi francouzským Štrasburkem a německým Kehlem, ležícím hned na druhé straně Rýna. Jezdí tam i tramvaj, takže lidé snáze mohou na druhou stranu za studiem, za prací i za nákupy, a tak se prohlubuje vzájemné pokojné soužití. Ovšem i paní profesorka ví, že dosáhnout pokojného soužití mezi lidmi není vůbec snadné, že staré křivdy mnohdy po staletí štvou jedny proti druhým. Proto je zapotřebí usilovné snahy o smíření. A ve společnosti bránit zaslepenému nacionalismu a usilovat o pokojné soužití, jak se to v Evropské unii doposud (byť s obtížemi) daří.