V následujících několika číslech nabídneme čtenářům volné pásmo úvah Vojena Syrovátky. Vycházejí z práce na jeho pamětech Pohled zpět, ale připravil je jako pokus shrnout témata, s nimiž byl během života konfrontován nebo se jimi zabýval během své farářské služby. Aktuální kontext jim bohužel dodává novou naléhavost.
Prolog
Ve třetí kapitole biblické knihy Kazatel, ve verších 1–8, čteme o různých časech života, odehrávajícího se na pozadí tvrdého starověkého lidského údělu, plného ohrožení a bojů:
Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.
Je čas rození i čas umírání,
čas sázet i čas trhat;
je čas zabíjet i čas léčit,
čas bořit i čas budovat;
je čas plakat i čas smát se,
čas truchlit i čas poskakovat;
je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat,
čas objímat i čas objímání zanechat;
je čas hledat i čas ztrácet,
čas opatrovat i čas odhazovat;
je čas roztrhávat i čas sešívat,
čas mlčet i čas mluvit;
je čas milovat i čas nenávidět,
čas boje i čas pokoje.
V Novém Zákoně, v Kristově evangeliu jsme varováni před nenávistí, před zabíjením a bořením. Záleží-li na nás, neuchylujme se k tomu. Avšak toto Kristovo varování, které ne všichni berou vážně, neubírá nic na hloubce, na pravdivosti Kazatelova pohledu na různé časy lidského života. Dodnes. I já, když hledím zpět na svůj život, mám před očima fragmenty bývalého dění, různé situace i časy života, kolikrát následující těsně po sobě a přece velmi rozdílné, světlé i temné.
Čas boje
V dětském věku jsem si při denním snění představoval, jak zdatně a vítězně bojuji se zbraní v ruce s nějakými zloduchy. Domnívám se, že jsem se v tom nelišil od většiny podobně starých kluků, ba ani od starších mládenců, či dospělých mužů, kteří nevyrostli ze snů o vlastní bojovnické zdatnosti. Pomysleme jen na spousty chlapíků, kteří si rádi hrají na vojáky při replikách historických bitev. Později, jako mládenec nabírající rozum a z rodiny i od dalších lidí či z knih a filmů obeznámený se skutečnou podobou násilí, s realitou válečných bojů, také již pod vlivem křesťanství, jsem se stával antimilitaristou, pacifistou. Dodnes vidím ozbrojené násilí jako velké neštěstí, jemuž je třeba se usilovně pokoušet vyhnout. Zároveň jsem se ovšem už od mládí dobíral k názoru, že někdy bývá nutné se bránit i se zbraní v ruce proti bezprávnému násilí, motivovanému mocenskými a ekonomickými zájmy, či náboženským nebo ideologickým fanatismem.
Následovat bude několik vzpomínek na rozhovory či situace, které přispěly k mému názoru, kdy bojovat a kdy ne a také jak.
Jako chlapec v pubertálním věku jsem se od maminky dozvěděl, jak to bylo s nacistickým vyhlazováním Židů, při němž zahynula v Osvětimi v plynové komoře i její maminka, moje babička. Sháněl jsem tehdy knížky, kde bych se něco o koncentrácích dozvěděl. Nějaké jsem sehnal. Například Krausovo vylíčení osvětimského koncentráku, vydané brzo po válce. Dozvěděl jsem se tak o nelidském zacházení s vězni v koncentrácích i o cestách do koncentráku v uzavřených vagonech – dobytčácích, o hladu a žízni, bez jakékoliv hygieny. Už když jsem si představoval to strašné cestování, které musela prodělat i moje babička s podobnými životními návyky jako moje maminka, zalykal jsem se rozhořčením a představoval si, že kdybych byl tehdy u toho, chtěl bych mít pistoli, abych babičku vysvobodil. Byly to ovšem naivní představy nezkušeného puberťáka. Ne proto, že by bylo něco nesprávného na představě onoho boje za záchranu. Ten by byl mravně správný. Ale lichá byla představa, že by jeden mládenec s pistolí v ruce mohl uspět proti skupině profesionálů průběžně cvičených v zacházení se zbraní, surovců indoktrinovaných k pohrdavé nenávisti vůči svým obětem. Snaha o záchranu blízkého člověka v tehdejší situaci musela mít jinou podobu. Totiž včas zorganizovat úspěšný útěk a úkryt. Což se za války v Čechách občas dělo. Bohužel ne v případě babičky.
V širším měřítku pak je důležité sledovat, co se děje v okolní společnosti, a přidávat se k těm, kdo se snaží čelit nenávistníkům a extremistům deroucím se do mocenského postavení. Když se extremisté octnou na vrcholu společnosti a nastolí hrůzovládu, pak může být na místě i ozbrojený boj, jak tomu bylo například za druhé světové války. Na zápase s nacistickým terorem tehdy měl podíl i český protinacistický odboj, podporovaný ze zemí válčících s hitlerovským Německem.
Můj otec byl účastníkem protinacistického odboje. Už od roku 1942 se podílel na odbojové zpravodajské činnosti, od roku 1944 pak i na partyzánských akcích jako velitel odbojové skupiny Železné hory (ve spojení s tak zvanou Radou tří a s parašutisty z Velké Británie). Když jsem se jako mladíček dozvěděl v rodině něco víc o otcových válečných odbojových aktivitách (on sám byl již od roku 1949 v komunistickém kriminále, odkud se vrátil až v roce 1963), začal jsem se intenzivně zajímat o český protinacistický odboj a sehnal jsem si k tomu nějaké knížky. A byl jsem protinacistickým odbojem uchvácen. Nejen českým, i dalším, mimo jiné francouzským. Což jsem dal najevo i před maminkou. Podotýkám, že maminka jako zvídavá osobnost o odboji hodně věděla a viděla ho pozitivně, nicméně i s jistou nechutí vzhledem k souvisejícímu násilí. A také jí zřejmě vadil můj tehdejší nekritický obdiv, v jehož světle odboj vypadal jako krásná dobrodružná pohádka. Vyprávěla mi tedy příběhy, které nešly dohromady s onou pohádkovou představou. Například z francouzského odboje.
Když spojenci připravovali vylodění v Normandii, nařídili z Londýna francouzskému odbojovému velení, aby na určitém místě pobřeží začali odbojáři vylodění tajně připravovat. Spojenci chtěli vzbudit dojem, že invaze se chystá právě na onom místě, aby tam Němci začali soustřeďovat vojáky a posilovat obranu a aby tím pádem neposilovali obranu v místě skutečně plánovaného vylodění. Aby lest zafungovala, tedy aby si Němci všimli, že odbojáři v místě cosi podnikají, nařídili z Londýna odbojovému velení, aby někdo odbojáře u okupantů udal. Takže ti stateční francouzští odbojáři byli předem odsouzeni k smrti. A nikdo o tom tehdy nesměl mezi Francouzi vědět, jen nejvyšší odbojové velení. Věci tak proběhly. A máma se mě zeptala: Umíš si představit, jak se museli cítit ti lidé z francouzského velení, kteří věděli, že svoje kamarády takto posílají na smrt?
Když mi otec po návratu z komunistického kriminálu vyprávěl o své protinacistické odbojové činnosti, vylíčil mi i jednu přestřelku s německými vojáky. Stalo se mu, že se náhle ocitl tváří v tvář Němci, který už zvedal zbraň, aby vystřelil. Otec byl rychlejší, zastřelil ho. A nakonec mi k tomu pověděl: „Ty přece víš, že občas mám problémy se srdcem. Ty se objevily po té přestřelce. Když před svým duševním zrakem vidím oči toho člověka, co jsem ho zabil, nebo když se mi o jeho očích zdá, není mi potom dobře.“
Nebudu nyní spekulovat o tom, který voják si zvykl na bojovou činnost, k níž patří i zabíjení, lépe a který hůř. I když vím, že na jedné straně existují naprosto bezcitní, krutí bojovníci, kdežto mnozí účastníci vojenských misí dodnes trpí jakýmsi posttraumatickým syndromem a nechodí na trh se svými otřesnými vzpomínkami. Svého času jsem se zajímal o dopad bojové činnosti na lidskou duši (psychiku), všímal jsem si této tematiky v knížkách i ve vyprávění svědků bojů. Před léty jsem v televizi slyšel vyprávět již staršího kultivovaného pána, který za války sloužil v Anglii v RAF. Vylíčil leccos z toho, co tam vojáci zažívali. A nakonec pověděl, že je stále rád, že toho byl účasten, že bojoval na správné straně. Ale zároveň že ví dobře, že on i ostatní během válečné služby zhrubli. I z dalších příběhů z války vím, že tomu tak bývá. A to i při boji na správné straně. Někdy jsem si jako mladší představoval, že by opět došlo k situaci, kdy by nezbývalo opravdu nic jiného, než se zbraní v ruce se bránit nějaké hrůzovládě. Říkával jsem si, že i navzdory svému odporu vůči militarismu, vůči válečnému násilí, bych do toho šel. A to i s vědomím, že třeba své psychice ublížím, taktéž s rizikem, že budu zraněn, nebo zahynu. Dnes, ve svých dvaaosmdesáti, si už takové věci nepředstavuji, protože se svým chátrajícím tělem bych byl v boji málo platný. Ale názor na věc neměním. Ve vypjatých výjimečných situacích zápasu se zlem, se svévolí, s bezprávným násilím, je možné se rozhodnout i pro boj se zbraní v ruce na správné straně, je možné bojovat za udržení civilizovanosti, spravedlnosti a lidskosti ve společnosti, a to i s rizikem onoho zhrubnutí (psychických následků), či úhony těla. Pokud se však člověk takto rozhodne, pokud se stane účastníkem válečného dění, pokud se bude podílet na násilném vojenském řemesle, musí se zároveň velmi snažit, aby si uchoval ve svědomí, v srdci lidskost, aby se nestal fanatikem, který s krutostí slouží ideologickým hlasatelům nenávisti, či aby se nestal cynickým svévolníkem, který svých bojových schopností užívá jen pro sebeprosazení a vlastní prospěch. A aby se nenechal ovládnout ani davovým chováním, jež vede ke krvavé odplatě na již bezmocných odpůrcích.