jako jeden z delegátů, když se konal v listopadu minulého roku 42. konvent moravskoslezského seniorátu. A pak jsem se dost podivil, když jsem si přečetl v Českém bratru 3/93 sloupeček s nadpisem „Konventni podněty“. Hned jsem volal do Ostravy svému br. seniorovi a ptám se: „Ludvíčku, safra, to tys tak napsal o našem konventě?“ A on mi odpověděl:,, Nikoli, to vybral patrně někdo z ústředí na základě zápisů a materiálů, které jsme z konventu odeslali“. A tu se asi stala chyba!
Těžko se dá autenticky vybrat pomocí několika, tezí to, co tvořilo atmosféru a obsah tentokrát skutečné napínavého konventního jednání, a už vůbec to asi nemůže ani pří nejlepší voli dobře udělat ten, kdo u toho sám nebyl. A když už to vybral a vytiskl, slušelo se aspoň podepsat, čímž by se stalo zřejmým, že tento surnář není prací žádného konventuála.
Faktem také je, že ani jedna z tezí: uvedených ČB, není shodná s žádnou formulací konventních usnesení, která konvent formuloval jinak. Takže první tezi otištěné v ČB č. 3 (Naše selhání v minulostí nespočívalo v nedostatku statečnosti vůči představitelům totalitní moci, ale ve ztrátě důvěry v Boží moc), tezi, kterou obsahuje zpráva seniorátního výboru, by patrně odpovídala teze konventního usnesení, která zní: „Problematika spolupracovníků StB z řad církve, ač jistě nejde jen o ně, nás nejprve vede k tomu, abychom si zas i ve své církvi dobře uvědomili, že lépe jest doufati v Hospodina, než naději skládat v člověku (Ž 118,8).“ A podobně i 6. teze z ČB jistě může vést k takovému dojmu, jak uvádí „t“ v Protestantu 4/93. Znovu: Usnesení ani poselství konventu, a rozhodně ani duch tohoto setkání tuto tezi neobsahují. Naléhavou otázku věcného zkoumání našich minulých vin s neméně naléhavým pohledem k současným a budoucím úkolům si rozhodně ani moravskoslezský konvent nekladl tak, že by chtěl výmluvou na úkoly současnosti neztrácet čas s otázkou skutečného pokání a zaarchivovat naše minulé viny, které ovšem opravdu – mám za to – mají svůj nejvlastnější původ v naši ztrátě důvěry v moc Boží.
Článeček „Není projekt jako projekt“ (Protestant 4/93) upozorňuje na jeden ze zakořeněných nešvarů v evangelické církvi: Je všeobecně známo, že jsme ve velikém nebezpečí zaměňovat bratrství za bratříčkování. Má to mnoho neblahých konsekvencí. V takové atmosféře se nedaří pracovní odpovědnosti ani pořádku třeba na rovině hospodaření s materiálními prostředky nebo financemi, vytrácejí se elementární zásady slušnosti v mezilidských vztazích a naopak se otevírají dveře ješitnosti a pomluvám, které nikomu už moc nevadí. Když se pak má jít opravdu k podstatě věcí cestou otevřeného jednání, bývá to s velikou lítostivostí označováno za narušení bratrské lásky atp.
A jedním ze znaku tohoto bratříčkování je také drzost toho druhu, že se jiným vloží do úst,, nebo do pera to, co sami neřekli nebo nenapsali. Častokrát dementujeme to, co o nás vychází v profánním tisku. Žel totéž je nutné nejednou udělat i ve vztahu k tisku církevnímu. Nedávno jsem se sám notně podivil; jak se váš vlastní písemný projev, zaslaný do evangelického časopisu, může podstatně změnit, když tam někdo udělá obsahovou úpravu, která nepřesahuje zdaleka ani jedno procento rozsahu textu. Bude to pak často výrazně odlišný text. A když se někdy ještě i dnes (arci čím dál méně po zkušenostech) člověk neudrží a něco napíše, pak to první čtení, když to vyjde, je vždy spojena s nepříjemnou otázkou: Kdo tam zas co potřeboval změnit nebo doplnit ze svého?
Sloupek v ČB 3/93 jistě není zle míněným zkreslováním moravskoslezských konventních podnětů. Omyl pisatele spočívá v tom, že cituje z výchozích zpráv, nikoli ze závěrečných usneseni. Ta, pokud se týkají důležitých otázek života církve, přijdou na synod. Takže si o nich budeme moci ještě pěkně podiskutovat. Tímto svým psaním jsem chtěl povědět, že nám dobře poslouží, když budeme mluvit a psát především sami za sebe. Tak předejdeme nedorozuměním a poznáme navzájem jeden druhého autenticky.