O tom, že téma sociálního vyloučení patří v současnosti k nejpalčivějším a zároveň nejdůležitějším, asi není pochyb. Panelová diskuse s názvem Jak mohou církve pomoci sociálně vyloučeným mi proto udělala velkou radost. Široké téma sociálního vyloučení a marginalizace se sice nakonec zúžilo na problém sociálně vyloučených lokalit, které se tradičně – i když nepřesně – označují jako „romská ghetta“, a na velmi konkrétní problém pravidelných pokusů o pogromy, kterým obyvatelé právě těchto lokalit musejí čelit.
Debatu zorganizoval a moderoval Mikuláš Vymětal, kterému patří dík nejen za ni, ale i za jeho neúnavnou a intenzivní pomoc sociálně vyloučeným ve smyslu zcela praktickém i duchovním. V panelu usedla romská terénní pracovnice Růžena Ďorďová, sociální antropolog Štěpán Ripka, publicista a aktivista Markus Pappe a zástupce Agentury pro sociální začleňování Vít Lesák. Celá diskuse byla dle mého soudu velmi přínosná a vnímám ji jako příslib do budoucna, zejména pro dialog církví a neziskového sektoru. Místo podrobné reportáže bych nicméně rád vyzdvihl několik myšlenek, které pokládám za důležité.
Štěpán Ripka upozornil na skutečnost, že mluvit o pomoci sociálně vyloučeným může být samo o sobě problematické. Sociální vyloučení totiž není trvalý a neměnný stav, ve kterém určití lidé setrvávají, a my bychom jim měli pomáhat (a hýčkat si je jako „svoje“ sociálně vyloučené, chudé, staré, nemocné…), ale důsledek procesu sociálního vylučování a marginalizace, který není samozřejmý. Měli bychom se proto především snažit, aby k sociálnímu vylučování nedocházelo a aby se lidé z pomyslného okraje společnosti mohli přesouvat do jejího středu. S tím souvisí i poznámka Víta Lesáka o tom, že pokud církve chtějí pomoci, měly by se především nahlas ohrazovat proti návrhům zákonů, které vedou k prohlubování problému sociálního vylučování a nebát se i ostře kritizovat rozhodnutí ústavních činitelů, pokud je to potřeba.
Markus Pappe sice církve nejdřív obvinil z nedostatečné aktivity a nedostatečně výrazného odporu proti projevům netolerance, nenávisti a konkrétně oněm výše zmíněným pokusům o pogromy, ale nakonec zdůraznil, že ve srovnání se zbytkem společnosti toho církve v tomto ohledu dělají mimořádně hodně. Je ovšem otázka, jestli je to důvod k optimismu nebo pesimismu.
Mnoho zajímavých hlasů zaznělo i z publika. Pavel Keřkovský připomněl, že když je řeč o sociálním vyloučení, musíme jako křesťané především vyznat, že na něm historicky neseme zásadní díl viny: po staletí bylo například z křesťanských pozic obhajována a podněcována diskriminace Židů a jejich symbolické i doslovné vytlačování na okraj.
Jasné odpovědi na jasné otázky diskuse na ETF nenabídla. Ukázala ovšem, že o hlas církví je zájem. I jako jednotliví křesťané a křesťanky toho můžeme udělat hodně. Máme v tom ostatně skvělý vzor.