Bůh dal člověku tanec, aby se mohl vznášet

Chci vás pozvat na stepařskou show. Asi vás tímto úvodem budu trochu šokovat. Tady, na stránkách Protestantu zní spojení „step“ a „show“ trochu podivně. Je pravda, že i já jsem na první představení šla se smíšenými pocity. Step jsem znala jen jako jakýsi výrazový taneční doplněk z jiných projektů a vystoupení, případně z televize. Jsem taneční nadšenec, tak jsem věděla, že se nudit určitě nebudu, ale to, co mi ukázali hoši z Project WINGS, mě oslovilo naprosto na jiné úrovni, než bych čekala.

Project WINGS vznikl jako spojení tří tanečníků, kteří se rozhodli ukázat českému divákovi moderní formu stepu spojeného s živou muzikou. Prvním je Václav Muška. Učil step na konzervatoři Jaroslava Ježka. Ten ke stepu přivedl choreografa Pavla Strouhala. Třetím je Jan Bursa, který si z New Yorku přivezl americké know-how a také kontakty, mimo jiné na světovou stepařskou jedničku Jasona Samuelsona Smitha, který k novému představení Project WINGS R.I.P. udělal choreografii.

Project WINGS R.I.P. v sobě propojuje step, tanec, živou muziku a divadlo. Režie se ujal Dodo Gombár, který mě vždy fascinuje tím, kterak diváka dostane do jiné dimenze, do světa mimo každodenní realitu, a přesto mu dává odpovědi na úplně obyčejné otázky.

Na jevišti se odehrává velmi silný příběh vyprávěný několika způsoby. Kromě živých hudebníků je na pódiu pět postav. Dvě ženské a tři mužské, přičemž pánové jsou vlastně duchové, kteří promlouvají ze záhrobí.

Příběh začíná pohřbem, kdy mladé ženě na hřbitově kondolují přicházející muzikanti. Její milý v podání Jana Bursy symbolicky převléká „civilní“ šaty a mění se na ducha. Mrtví komunikují stepem, tedy díky zvláštní komunikační dovednosti ve světě beze slov. Utrápenou a zároveň rozzlobenou ženu hraje Petra Hřebíčková. Ve chvíli tohoto zvláštního rozpoložení na hřbitově potkává malou holku. Ta si na hřbitov chodí povídat se svým tátou, zná totiž řeč mrtvých. Touto malou holkou je Kateřina Fialová, čtrnáctiletá mistryně Evropy ve stepu, a tou řečí je jak jinak právě step. Kateřina tančí s ženskou lehkostí a přirozeně dětskou radostí. V dialozích statečně sekunduje skvělé Hřebíčkové.

Musím ještě upozornit na muziku, kterou pro tohle představení napsal Ondřej Brzobohatý. Je nádherně živá a využívá moderní prvky – kupříkladu beatbox. V představení zazní i jedna hodně silná píseň. Zpívá ji Petra Hřebíčková, která své pěvecké nadání odkryla už v hlavní ženské roli muzikálu Kudykam.

Krásné taneční dialogy, ať mezi zemřelými navzájem, nebo mezi nimi a mladou dívkou jsou živé a strhující. Není to jen jakási hra, je v tom víc – jako by beze slov dokázali mluvit. A vy jim to uvěříte, protože jsou natolik sehraní, že si pohyby a údery opravdu odpovídají.

Jelikož jsme v Protestantu, už dopředu se chci bránit nařčení, že by se mohlo jednat o podivuhodné praktiky vyvolávání duchů. Rozhodně ne, je to citlivé promlouvání v místě ticha. Mnozí chodí na hroby svých mrtvých nejen se vzpomínkou, ale i s tichou promluvou. Vyrovnávat se se smrtí je to nejtěžší, co řeší každý sám v sobě. Podivuhodná setkání na hřbitově, která do beznaděje přinášejí víru, že smrtí nic nekončí, lze chápat jako taneční obdobu černošských spirituálů. V tomto případě to není zpěv, ale step, co dává naději v člověčenství v nás a lásku, která trvá.