Brát víru s humorem

Číslo

Finkersova óda na smrt

Arienskonvikt, jeden z nizozemských seminářů pro budoucí katolické kněze, na konci akademického roku 2009/2010 zavře dveře – zájemců o studium je příliš málo. Sekularizace postupuje rychlými kroky i na evangelické straně. Sbory největší Protestantské církve v Nizozemsku se kvůli úbytku členů slučují a z nadbytečných kostelů jsou výstavní síně, kanceláře či dokonce bytovky. O to pozoruhodnější je, že zrovna Herman Finkers (1954) zaujímá mezi nizozemskými humoristy výjimečné místo. Není to jízlivý cynik, není hrubý, nikoho neuráží, neutahuje si z politiků ani z věřících. Naopak, nestydí se za to, že je katolík. A přesto, že víra není „in“ a katolictví už vůbec ne, lidé ho milují. Po sedmileté přestávce, kdy došla inspirace a dostavila se u něj mírnější forma leukémie, přišel letos s novým představením Po přestávce . Emiel Hakkenes z křesťanského deníku Trouw ho v níže uvedeném rozhovoru zpovídal.

I kardinál Simonis souhlasí s tím, že nejnovější představení Hermana Finkerse je katolického rázu. S Finkersem se bavíme o žalmech, gregoriánském zpěvu a o bibli. I o jeho vlastní ódě na smrt. „Kéž by teologové měli větší smysl pro humor.“

Své nejnovější představení Po přestávce zahajuje Herman Finkers recitací 131. žalmu ve svém rodném twentském nářečí. „Žalm vystihuje nálady, které jsem měl, když jsem přestal vystupovat,“ říká Finkers. „Měl jsem tendence zalézat do koutku: ‚Mien hert is nich greuts‘ [Moje srdce není ohromné]. ‚Mé srdce není vznešené,‘ píše se v nizozemském stavovském překladu (podobném české kralické bibli, pozn. překl.). Slova ve twentštině mě velice oslovují. Mám doma různé překlady bible v nizozemštině, ale ty mě nedojímají zdaleka tak jako twentský.“ Za twentským překladem stojí profesor Anne van der Meiden. Herman Finkers fungoval nějakou dobu jako jeden ze „zkušebních čtenářů“. „To bylo úžasné,“ říká, „i když já sám jsem do žalmů nezasahoval, zabýval jsem se knihami, které jsem už dříve nazýval ‚učebnice pro odbornou školu řeznickou‘, příběhy plnými násilí a vražd ze Soudců a Knihy královské. Musím říct, že mi při čtení překladu občas některé části příběhů chyběly. Na to ale odvětil Anne: ‚Ty pasáže byly přidány později.‘ Ale co, říkám si: to je přece hezké. Kristus nařídil svým učedníkům, aby šířili evangelium. Podle mě je potom logické, když se příběh trochu mění. Ježíš neříkal: vezměte si tužku a papír, přesně zaznamenejte, co vám teď řeknu, a od této chvíle se hádejte o každé slovo.“

Ve stejném období chodil Finkers také pravidelně do kláštera. „Začal jsem zpívat gregoriánsky a dělám to každý den. Když ne u nás doma v kapli, tak v autě. Musí se to zpívat potichu. Hlavně při zpívání žalmů je to krásné. Jsou to hodně dlouhé texty, které se zpívají v rychlém tempu, ale každý verš je vždy členěn stejně. To umocňuje můj pocit sounáležitosti s věřícími, kteří také zpívají gregoriánsky. Jednou mi někdo říkal: ‚Gregoriánsky se nemusí zpívat, to se zpívá samo. Stačí se zapojit.‘ Podobně jako při modlitbě, se při gregoriánském zpěvu může člověk dostat za slova. Je třeba se na to soustředit, jinak to nejde. Jako student jsem občas i meditoval, ale to nebylo ono, nezaujalo mě to. Gregoriánský zpěv, to je zpívat a modlit se zároveň. A musí se zpívat v latině, jinak to nefunguje.“

Představení Po přestávce podle Finkerse graduje podobně jako gregoriánský zpěv. „Začínám tichem, postupně přidávám až k vrcholu a pak zase zvolna ubírám a opět končím tichem. V jednom křesťanském pořadu v televizi mi říkali, že jsem vytvořil pěkné, katolické představení. Přišel se podívat i kardinál Simonis, zavolal mi předem, jestli může. Říkal jsem mu: ‚Velice si toho vážím a je to skutečně katolické představení. Ale, Vaše eminence, je to pořád moderní kabaret, takže se nějakému tomu rošťáckému slovíčku nevyhýbám. Ale jsem si jistý, že Vy to pochopíte.‘ Po skončení byl nadšený.“

„Kéž by teologové měli větší smysl pro humor,“ povzdechne si Finkers. „Evangeliu by to jen prospělo. Humor víru může posílit. Když chcete říct, že vidíte Boha ve všem, co vám přijde krásné, můžete také, stejně jako já v jednom představení, říct: ‚V poprsí své ženy vidím Boží ruku.‘ Je to vtip, ale přitom to myslím vážně.“

„Ježíš používal skvělé slogany, ale nad absurdními otázkami se rozčiloval, a tím mě trochu zklamal. Je lepší reagovat vtipně, když židovský humor je přece tak uznávaný. Krista si velice vážím, to rozhodně, ale to, že se naštve, mi nepřipadá moc chytré.“

Autor twentského překladu bible, evangelický profesor Van der Meiden občas ještě zajde k Finkersovi na návštěvu. Vždy, když odchází z Finkersovy „Kaple naší panny Marie“, si povzdechne: „Tak jsem to zase přežil.“ Finkers se směje. „Většinou na to odpovím ‚Pane faráři, mně úplně stačí, že jste mi tady ty obrazy a sochy nerozmlátil.‘“

Emiel Hakkenes 3. 10. 2009

Smrt je citlivá holka, která ráda tancuje

Ukázka z Finkersovy inscenace Po přestávce. Jedná se o závěrečnou část představení, zvanou Óda na smrt.

Jednou jsem při rozhovoru pro nějaký televizní pořad seděl naproti pánovi, který byl poněkud racionálně založený. A tento poněkud racionálně založený moderátor se mě ptal na smysl utrpení. Říkal mi, že má dobrého přítele, kterému z nějakého důvodu měli amputovat nohu. A teď mu omylem vzali tu zdravou, takže on chudák musel ještě jednou pod nůž, aby mu vzali i druhou. „Proč někoho, kdo už tak jako tak má tu smůlu, že má přijít o nohu, potká ještě další neštěstí, že mu vezmou špatnou nohu?“ zeptal se mě moderátor.

A ve chvíli, kdy se na to ptal, mě napadla odpověď. „To je proto…, protože nejsme v nebi. V nebi se vždycky amputuje jen ta správná noha. Ale tady na zemi je život utrpení.“

Jestli tomu doopravdy věřím? Tahle otázka už mi přišla těžší. Připomněla mi co se stalo, když moji rodiče šli poprvé na třídní schůzku. „Tak co? Jak se našemu Hermanovi ve škole daří?“ „No, váš Herman má výjimečně bohatou fantazii. Ale nedělejte si starosti, my to z něj vymlátíme.“ Měl bych k tomu dodat, že jsem v Almelo chodil do římskokatolické chlapecké školy. A v té škole nás pořád otravovali dogmaty. Dogmatem, že 1 + 1 = 2. Dogmatem, že „něco ve skutečnosti není nic jiného, než…“ „Strom ve skutečnosti není nic jiného než výrobce kyslíku.“

Ten výrobce kyslíku mě skličoval a zadusil ve mně veškerou poezii. Dokud k nám jednoho dne do třídy nepřišel kaplan. Ten nám pověděl: „Je jen jeden Bůh, a ten sestává ze tří osob.“ Říkal jsem si: Díky Bohu, konečně někdo, s kým se dá bavit. Protože do té doby jsem v té škole slyšel jen jediný zajímavý příběh. Byl to příběh o třech mušketýrech, kteří byli vlastně čtyři. To nechávalo prostor pro fantazii. Kaplan byl ale takových příběhů plný. Říkal například: „Bůh je začátkem všeho, před ním nebylo nic a Marie byla jeho matka.“ Bylo to, jakoby se moje sevřené hrdlo znovu otevřelo a já mohl začít znovu dýchat. Kaplan také vyprávěl o stromech úplně jiné příběhy. Nemluvil o výrobci kyslíku, ale o stromu života, o stromu poznání dobrého a zlého, o stromu prvotního hříchu a stromu spasení. Zkrátka, strom byl v zásadě zase vším.

„No,“ říkal poněkud racionálně založený moderátor, „to jsou sice nádherné pohádky, ale pravdivé samozřejmě nejsou.“

Ale co je to pravda? Oko přece nevidí to, co padne na sítnici. Ucho neslyší to, co rezonuje na bubínku. Vidí a slyší to, co je v srdci. A co je jemné či zranitelné, je vždy pravdivé. Ošklivost a hrubost jsou každodenní skutečností, ale jen skutečností. Nikdy ne pravdou. Skutečnost zase zmizí, ale pravda zůstává. A je to smrt, která pravdu přináší.

„Smrt?“ zeptal se zpěvák, který s námi seděl u stejného stolu. „Ta pro mě neexistuje.“ „A moje smrt,“ na to vedle něj spisovatel, který o ničem nikdy nepochybuje, „ta se musí nejdřív vědecky dokázat.“

Byl jsem z toho v šoku. Jak vůbec mohli takhle zapřít svého nejlepšího přítele? Člověk může opustit svou ženu, zradit kamaráda, ale na smrt ještě nikdo nezapomněl ani ji neopustil. Nepřemýšlejte tedy o smrti příliš ve zlém, taková mrcha to zase není. Je to citlivá holka, která má ráda tanec a umění. Je to Vaše poslední milenka, se kterou sdílíte věčné lůžko. Její laskání je někdy trochu neohrabané a proto může být nechtěně kruté. Hlavně v případě, když je někdo tak úžasný, že smrt se už nemůže dočkat a přijde příliš brzo. Ale sama to tak nechtěla a sama taky trpí. Sama taky trpí. Proto s ní zacházejte stylově. Když s ní tancujete uvolněně, promění se každý den v umění.

„Umění je žít tak, jakoby člověk nikdy neměl zemřít,“ říkal spisovatel, který o ničem nikdy nepochybuje. Kdyby pochyboval, zformuloval by to jinak: umění je to, že člověk umře, jakoby měl žít navždy. A už nám to někdo ukázal. „Je to hrůza,“ lamentovali učedníci, „náš rabi je mrtvý.“ „Ach,“ odvětila Máří Magdalena, „to přejde.“ Protože i ve víře jsou ženy daleko silnější než muži. A skutečně, za chvíli už se Ježíš zase objevil. „Bože můj,“ říkal Tomáš, „Ty jsi vstal z mrtvých, jak je to možné?“ „Ale,“ říkal Kristus, „jde o to překonat mrtvé stádium, to je vše.“ A potom? Po tom mrtvém stádiu? Až se člověk dostane za hranice vlivu času? Když už mu nic nedopadne na sítnici ani na ušní bubínek? Co potom? Znamená to, že se člověk v tu chvíli už ocitl na místě, kde, když na to přijde, mu amputují jen tu správnou nohu?

Ukázky vybral Hans Van der Horst,

přeložila Lisa Fikejzová