To, co dnes budeme tematizovat, je říjnová vražda dvou synů, partnerů, kamarádů a našich bratrů, homosexuálů Matúše a Juraje v baru Tepláreň v Bratislavě. Na internetu se v reakci na tuto hrůzu objevil jeden text, který volal po sebereflexi a svědomí všech křesťanů, kteří přispívají k homofobní atmosféře šířící se společností – neboť takoví lidé, jako byl bratislavský střelec, nebudují své názory bez příčiny a vraždí rovněž ve jménu těchto křesťanů. K mému šoku se ozvalo nemálo věřících, kteří tváří tvář této tragédii, obětem i pozůstalým měli potřebu svoji netoleranci a odsudek sexuálních menšin obhajovat a vrcholem byl výkřik V mém jménu teda nikdo nevraždil, který odhalil naši hlubokou necitlivost a lhostejnost k utrpení druhých. Ptejme se tedy dnes takto: Jsme i my křesťané zodpovědni za tuto krutou vraždu, či nikoliv?
Nejprve začneme pátrat po možné odpovědi za pomocí myšlenek Georga Wilhelma Friedricha Hegela, původně studenta teologie a poté největšího filosofa 19. století. Na jeho myšlenky pak navážeme dalšími úvahami z křesťanského hlediska. Zastavme se tedy u onoho prohlášení „v mém jménu ne!“, které doslova znamená zřeknutí se osobní odpovědnosti – tedy neúčast, omývání si rukou nad činy, kterých jsem se přece nedopustil já. Tak co bych za ně byl odpovědný?
Jak morální odpovědnost vyvstává, vysvětluje Hegel takto: ve zralém člověku tuto odpovědnost formuje přijetí jednoho zásadního faktu, totiž že se v našem světě bude vždy a nutně rozcházet původní úmysl našeho jednání a jeho výsledek. Jednání je proces, který z nitra směřuje ven. Jenže vnějšek (svět, lidé, okolnosti) není němý a bezbranný jako nějaká modelína, na kterou chceme působit a uplácat si ji podle svého. Na naši akci vždy odpovídá reakcí, k našemu jednání vždy něco přidá a jeho výsledky proměňuje. To znamená, že chceme-li něco nějak udělat, vyvoláme u toho nevyhnutelně řadu věcí, které jsme způsobit nechtěli.
Podle Hegela to není žádná fatální tragédie, ale prostě povaha bytí. Vyzrálý jedinec se s tím však dovede smířit – a především – dokáže převzít odpovědnost za důsledky svých činů. Zopakuji to: nikoli jen odpovědnost za to, co chtěl a nechtěl. Ale za to, co jeho činy skutečně vyvolaly, jaký měly dopad a co uvedly do pohybu. Když omylem srazíte chodce autem, každý chápe, že jste to neměli v úmyslu a je to strašlivé: ale dospělost znamená přijmout odpovědnost i za toto. Naříkat slovy „já za to nemůžu“ a vymlouvat se tváří tvář důsledkům, které jsme nepředvídali nebo předvídat ani nemohli, je zkrátka projevem buďto zaslepené dětinskosti nebo morálního slabošství.
Vraťme se nyní k původní otázce, zda bratislavský střelec zabíjel i ve jménu křesťanských homofobů. Nuže, pokud jsme dostatečně svědomití, abychom přiznali, že individuální nenávist je kolektivním negativismem vůči gayům jedině podněcována, burcována a sycena – pak spolu s Hegelem můžeme odpovědět, že neseme odpovědnost i za následky, které jsme svými postoji nevyvolali ani záměrně, ba ani vědomě. A nelze se tu obhajovat tvrzením, že vražda je něco úplně jiného než naše odmítání práv gayů na manželství, rodinu, bezhříšnost a někdy bohužel i vstup do sboru. Neboť každá netolerance, která může v extrémním případě vyústit v nenávist, útlak, vraždu a genocidu, má kořeny v počátečním odmítnutí přiznat bližnímu rovnoprávnost tam, kde jsme Bohem měli být povoláni k lásce (a to přece i k hříšníkovi, a dokonce k nepříteli).
Hegel je ovšem filosof, a je proto dobré se ptát, jak na tuto problematiku nahlížíme my, křesťané. Je to čistě moje spekulace, ale přišlo mi, že často uvažujeme v podobných souvislostech v kontextu Božího soudu. Pokud nám někdo ublížil a máme pocit, že je mu to jedno, nelituje toho, nebo že si to ani neuvědomuje… – nedoufáme v to, že Bůh bude ve svém milosrdenství nějakým způsobem i spravedlivý? Není to tak, že místo toho, abychom brali spravedlnost (nebo pomstu) do svých rukou, čekáme, že jednoho dne bude ten, kdo nám ukřivdil, přinejmenším přiveden k vědomí toho všeho, co udělal, kolik bolesti napáchal?
A pak si to tedy otočme na sebe. Kdyby Boží soud hypoteticky takovou úlohu sehrával, neznamenalo by to, že Bůh snad bude milostivý, protože bude znát naše srdce a veškeré naše úmysly – ale rovněž nám v této milosti spravedlivě předestře důsledky našeho života, jak se rozprostíraly za naším vědomím, za těmito úmysly? Nebudeme třeba muset před Božím soudem alespoň přijmout za svou tu odpovědnost, kterou neseme za osudy druhých? Uznávám, že otázka odpovědnosti za životy druhých je velice komplikovaná. Ba nerozřešitelná: domnívám se, že nakonec jenom Hospodin může určit, jak dalece a za co vše jsme ještě osobně odpovědní. Ale přiznejme si, že i když neznáme přesnou míru, alespoň se můžeme pokoušet kriticky prozkoumávat své jednání a uvažovat o jeho možných dopadech. Přece nebudeme popírat, že kupříkladu jako občané-voliči neseme i my, každý z nás, odpovědnost za to, jak vypadá vedení našeho státu, anebo že jsme také spoluodpovědni za klimatickou krizi, přestože my osobně nekácíme amazonské pralesy. A stejně tak věřím tomu, že i naše křesťanské postoje, naše poselství, které vysíláme k LGBTQ komunitě, prostě přispívají k celkovému naladění, díky němuž začínají být tito lidé pronásledováni, ohrožováni, diskriminováni.
A bude i naší vinou, začneme-li strkat hlavu do písku, jenom abychom tento problém nemuseli uvnitř našich církví a uvnitř našich srdcí řešit. Protože tam venku se již bezpráví děje a to, jak se k němu církev a každý jeden z nás postaví, je zcela zásadní zprávou pro ty, kteří utlačují. Když necháváme zlu volný průchod, potom se stáváme jeho komplici. Jakmile nenastavíme zlu své jasné „ne“, pak mu říkáme „ano“: protože tváří tvář zlu neexistuje žádný nestranný nebo neutrální postoj. Se zlem nejsou možné kompromisy! A zabouchnout dveře před nosem tomu, kdo potřebuje pomoc, neznamená, že zůstanu uvnitř čistý a nevinný jenom proto, že já nejsem ten, kdo jej tam venku utluče k smrti.
Nejsem ale tak naivní, abych si myslela, že tu obrátím někoho, kdo je přesvědčený o své pravdě. To je nakonec možná jádro samotného problému. Co s tou pravdou? Zavrhuje Bible homosexualitu, nebo ne? Řekněte mi jedno: Je to doopravdy tak důležité? Jsou naše spory o interpretaci Písma důležitější než realita, v níž díky společenským negativním náladám ke queer lidem někdo tyto lidi vyděluje, ponižuje, pronásleduje? To je otázka sexuality důležitější než otázka ochrany života, důstojnosti a svobody? Nevypovídá taková hierarchie hodnot spíše cosi o naší chorobné mentalitě než o Bohu? A proč je pro nás vůbec tak zásadní odpovědět na otázku, zdali je homosexualita hřích? Protože, ať je to jakkoli, neměli bychom snad zpytovat jenom své svědomí a bojovat proti své hříšnosti? Jak to, že si myslíme, že máme takzvaně před svým vlastním prahem natolik čisto, aby nás to opravňovalo míchat se druhým do svědomí a do jejich vztahu s Pánem? Anebo naopak: na základě čeho si domýšlivě myslíme, že máme právo míchat se Hospodinovi do jeho vztahu k těmto lidem?
Já věřím, že jediná pravda, která má být tou nadějí, kterou přináší naše víra, je pravda Lásky. Tato pravda Lásky nemá žádný obsah, který se má nadefinovat a odargumentovat. Nedá se proměnit v hesla, která by se dala vytesat do skály nebo omlacovat o hlavy jiných lidí. Láska, v níž je pravda, je kristovským měřítkem, kterým máme poměřovat své jednání a přístup k lidem, zvířatům a světu obecně. Láska je především Božím povoláním k našemu sebeobětování a milování bližního, tj. upřednostnění druhého před prioritou sebelásky.
Přiznejme tedy, o co nám vlastně jde v našem přístupu k queer lidem? O to, aby mohli plnohodnotně rozvíjet potenciál svého života ve své autenticitě a nemuseli se nadále obávat našeho Boha, protože jej prezentujeme jako vybíravého a nesnášenlivého – anebo nám jde o naši vlastní spokojenost se stavem věcí? Jistě, můžete mi zcela oprávněně namítnout, že ani sadisty a psychopaty nenecháváme (pokud možno) rozvíjet svobodně jejich agresorské potřeby. Souhlasím s tím, že zlu je třeba snažit se v šíření bránit. Ale vysvětlete mi konečně a poctivě to, čím nás ohrožují gayové? Jakého „zla“ jsou šiřiteli? Jaká strana je tu reálně v nebezpečí a kdo potřebuje soucit a ochranu? Napadá mě snad jediná výmluva, kterou můžeme své jednání nadutě obhajovat: totiž že nám jde o spásu queer lidí. Jenže do té nám nic není, přátelé. Naší starostí má být, zdali my někomu nekřivdíme a nenapomáháme ve své příchylnosti k vlastní pravdě k jeho útlaku. Starejme se v bázni raději o svoji spásu a přenechme Bohu, co jeho jest.
A naučme se konečně přijmout, že ve jménu Lásky nelze druhým vnucovat svůj obraz správného života. To je totiž protimluv. To dělají jen diktátoři, manipulátoři a falešní proroci, všichni posedlí mocí. Láska není sebeprosazováním. Láska v tomto smyslu snad může nabývat i podoby ztišení, moudrosti, která se dokáže pokořit a ustoupit, protože se víc bojí riskovat, že způsobí bezpráví, než aby prosadila svou. Láska je přijetím, i kdyby bylo sebetěžší. Láska je vyvolení, úkol, sebevýchova a úsilí. Být strážcem svého bratra. Láska je lidskostí a zároveň nás spojuje s božským. Láska nikdy není válka, boj – a to ani za pravdu, ani za Krista. Láska zkrátka není násilí.
Na závěr si vybavme dobře známou kapitolu 13. listu Korintským: „… ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“ Možná, že toto místo nemusíme chápat jen tím způsobem, že bez lásky budeme my o něco důležitého ochuzeni. Možná že totiž znamená také to, že bez lásky nejsme „nic“: nejsme Bohu k ničemu. Na konec chci tedy vyjádřit přání, abychom v následujících měsících a letech spíše byli „solí země“ a „světlem světa“, než abychom moralizovali, odmítali a terorizovali naše bližní ve jménu jakékoli domnělé pravdy. Abychom tím zvěstovali evangelium o bezpodmínečné lásce, přijetí a bezpečí, které u našeho dobrého Boha může najít každý člověk bez ohledu na XYZ stanovených podmínek. Kéž jednou skutečně ostatní lidé právě „po lásce poznají křesťany“.
Navrhuji, abychom začali tím, že sebereme odvahu a začneme o těchto tématech v našich církvích otevřeně mluvit. Neboť je čas.
Autorka je členkou sboru ECM v Plzni