V předchozích dvou číslech (Pt 5 a 6/2007) jsme sledovali dramatickou životní pouť statečného křesťana a přece zapomenutého svědka, Blahoslava Hrubého. Třetí část vzpomínky věnujeme jeho angažované novinářské činnosti při vydávání časopisu RCDA (Religion in Communist Dominated Areas – Náboženství v oblastech ovládaných komunisty) a jeho působení ve Výzkumném středisku pro náboženství a lidská práva v uzavřených společnostech – Research Center for Religion and Human Rights in Closed Societies.
Novinářské a redaktorské zkušenosti
sbíral B. Hrubý od mládí. V době studií, ve třicátých letech, psal do Křesťanské revue o situaci v hitlerovském Německu a o evropském studentském hnutí. Ve čtyřicátých letech psal z okupované Francie do Husova lidu, vydávaného v Chicagu (kde byl krátce v r. 1941 i redaktorem) a po válce opět do obou těchto křesťanských časopisů. Po „únoru 48“ však již jen do Husova lidu. Nikdy to nebyla jen suchá, nezáživná žurnalistika, ale pronikavá kritika nespravedlnosti a prolhané propagandy jak nacistického Německa, tak později i komunistických totalitních režimů. Byla to žurnalistika vášnivě se zastávající spravedlnosti, svobody a lidských práv. Vždy to byl rovněž apel na svědomí a rozhodování čtenářů, aby nezůstávali jen nezaujatými a opatrnickými pozorovateli života.
Sám Blahoslav Hrubý na každém místě svého působení vstupoval do zápasů motivován křesťanskou vírou a nadějí. Nejvíce ho oslovovala blahoslavenství z Ježíšova „Kázání na hoře“ a podobenství o „způsobu posledního soudu“ z Mt 25, zvláště slova Syna člověka: „Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“ „Čehož jste koli nečinili jednomu z nejmenších těchto, mně jste nečinili.“ V Německu působil ve studentském antifašistickém odboji, ve Francii a krátce v Portugalsku organizoval humanitární pomoc běžencům, ve Spojených státech se dobrovolně přihlásil do armády a stal se zpravodajským důstojníkem. Po válce v Československu pomáhal demokratickým silám v zápase proti nastolení komunistické diktatury. Když pak musil se svou ženou Olgou uprchnout před zatčením na Západ, nevyužil svého amerického občanství sobecky jen pro sebe. V padesátých letech organizoval z Německa a z USA pomoc, tentokrát uprchlíkům z komunistických zemí.
Aby se vědělo o bezpráví
Na počátku šedesátých let Chruščov zahájil veliké tažení proti církvím a podle sovětského vzoru se nový a zesílený nápor ateistické propagandy a diskriminace věřících šířil celým východním blokem. Tehdy založil Blahoslav Hrubý spolu s Dr. Paulem B. Andersonem pod záštitou Národní rady církví v USA čtvrtletník RCDA – Religion in Communist Dominated Areas (Náboženství v komunisty ovládaných oblastech), specializující se na přinášení autentických zpráv, dokumentů a analýz církevní a náboženské situace v komunistických zemích. Blahoslav Hrubý se vrátil ke své staré profesi a začal novou, důležitou a požehnanou etapu svého celoživotního zápasu, přispět k duchovní, politické i sociální spravedlnosti, již ne jen v Československu, ale i v Evropě a na celém světě. Časopis se zaměřoval na případy porušování náboženské svobody a lidských práv. Živě o tom vyprávěla paní Olga Hrubá na konferenci o svobodě svědomí v Praze v říjnu roku 2001:
„Vydávali jsme takový malý bulletin, ve kterém jsme prezentovali to, co komunistický tisk psal o náboženských záležitostech. To právě komunisty velmi mrzelo, protože to bylo, jak se říká v Americe „straight from the horse‘s mouth“ (rovnou z koňský huby – přímo od pramene), nemohli nás obviňovat, že děláme propagandu. My jsme se striktně drželi jejich textu a náš úvod nebo naše vysvětlení, to bylo uvedeno vždy zvlášť, ať si každý vybere. Ten název časopisu velmi mátl komunistické cenzory, protože v názvu bylo slovo communist (komunistický) a na titulní stránku jsme dávali obyčejně nějakou protináboženskou karikaturu z Dikobrazu, Krokodýla nebo z jiných periodik. Tak prošla spousta našich publikací i tou cenzurou. Hlavně nám šlo o to, aby se publikace dostala do rukou komunistických stran, které tak viděly, že to někdo sleduje, že se o tom píše a že se o tom ve světě ví.“
Z téže konference ještě hlas pana J. Ruthvena Ryana, spolupracovníka manželů Hrubých:
„Dostal jsem se do RCDA jako člověk, který byl spojen s Amnesty International (AI). Snažili jsme se monitorovat situaci politických vězňů v celém sovětském bloku… nemělo to nic společného s tajnými službami. Dělali jsme to na vlastní náklady z vlastních kapes, já a moje žena, stejně jako ostatní členové AI. Někdy jsme stávali před supermarkety a vybírali drobné do plechovek. … Nakonec se o mé činnosti dozvěděli v New Yorku a Olga mne pozvala, abych přijel. A poté stačil krátký rozhovor k tomu, aby mne vyzvali připojit se k jejich týmu… Tím jsem získal obrovskou zkušenost a možnost poučit se víc o tehdejším Československu. Pracoval jsem hodně na monitorování vězňů v sovětském gulagu. Dostal jsem se do světa, o kterém jsem nikdy předtím nevěděl, že vůbec existuje. Řada informací, které jsme dostali odtamtud a z Československa, byly ve formě dopisů, které byly pašovány i za cenu uvěznění nebo dokonce života. Tak jsem se dozvídal stále více o baptistech, o ruských starověrcích, o ruské pravoslavné církvi atd… Byl jsem velmi rád, že jsem se o tom všem mohl dozvědět. Také jsem pochopil, jak strašné zlo tady bylo napácháno a jak člověk může proti tomu zlu bojovat alespoň tím, že dá zbytku světa vědět, co se děje. Když jsem pracoval pro Amnesty International, Olga vydala řadu těch propašovaných dopisů v magazinu RCDA, takže jsme o tom co se děje za železnou oponou, věděli alespoň něco.“
Solidarita se zápasem o lidská práva
Blahoslav Hrubý se spolu se svými spolupracovníky soustředil na problematiku lidských práv a časopis uváděl ve známost perzekuci disidentů v Sovětském svazu, ale i jinde ve světě. Nás může zajímat, že v roce 1977 svědčil Blahoslav Hrubý před Výborem Kongresu USA o situaci lidských práv a náboženské svobody v ČSSR. O tom, jakou pozornost věnovala Státní bezpečnost „Hrubého časopisu RCDA“ svědčí následující dokument. Jedná se o hlášení 10. Správy FMV, 5. oddělení, nejvyšším orgánům Komunistické strany a vlády ČSSR z 2. května 1977 (text neredigujeme):
„Badatelské centrum pro náboženství a lidská práva v uzavřených společnostech.“ ve Spojených státech, uveřejnilo 2. února 1977 v náboženském měsíčníku RCDA výzvu: Ukončit porušování náboženské svobody a lidských práv v Československu a v Sovětském svazu! Autoři tvrdí, že „zhoršující se náboženský útlak a porušování lidských práv v Sověty-okupovaném Československu, nutí Badatelské centrum naléhavě protestovat u prezidenta Spojených států CARTERA, prezidenta ČSSR Dr. HUSÁKA a Generálního tajemníka KSSS, Leonida BREŽNĚVA“.
Autoři zmiňovaného Badatelského centra, se hrubým způsobem vměšují do vnitřních záležitostí ČSSS a SSSR, útočí na režimy obou těchto zemí a obviňují je, že porušují náboženskou svobodu a lidská práva a neplní závěry Helsinských dohod, které se těchto oblastí týkají.
Ve svém dopise žádají Prezidenta Cartera, aby vyjádřil Prezidentu ČSSR Dr. Husákovi „starostlivý zájem svobody-milovných Američanů, v souvislosti s pronásledováním Československých disidentů, kteří podepsali Chartu 77“. Američané označují tuto Chartu a disidenty za své spojence v zápase o svobodu a lidská práva.
Ve svém dopise Dr. Husákovi požadují, mimo jiné, aby byl ukončen dozor nad církvemi na federální, krajské a místní úrovni a aby diskriminace křesťanů byla zastavena. Dále požadují, aby HAVEL, KOHOUT, LEDERER a další, byli propuštěni.
Ve svém dopise adresovaném soudruhu BREŽNĚVOVI požadují propuštění baptistického kazatele Georga VINSE a všech dalších osob, které protestují proti politice SSSR a jsou proto uvězněni, nebo si přejí emigrovat.
Publikace obsahuje komentář shora-jmenovaného Blahoslava Hrubého, který chválí Chartu 77 jako první po-srpnový dokument podporující Pražské jaro roku 1968. Pobízí bývalé komunisty vyloučené ze Strany, jakož i spisovatele, vědce, umělce, filosofy, duchovní a dělníky, aby chartu podepsali. Hrubý zmiňuje bývalého protestantského představitele Th. Dr. J. L. Hromádku, člena Světové rady církví a Prezidenta KMK, jehož přívrženci Chartu 77 podepsali a byli proto našimi autoritami vyhnáni ze svých sborů.
Z obsahu těchto materiálů lze vyvodit, že hlavní iniciátor a organizátor této proti-československé a proti-sovětské akce je Blahoslav HRUBÝ, Československý emigrant, spolu se svou ženou Olgou Hrubou… Doporučuji informovat naše přátele.
Připraveno mjr. Doksanským, vedoucím II. sekce, 5. oddělení FMV. Mjr. Jiří Bezděký
… a domácí konformita
Smutné je to, že represivní orgány totalitního režimu mohly pro ospravedlnění svých posudků i svých represivních metod využít i hanebná stanoviska církevních orgánů nebo grémií. Jen o málo pozdější datum než předchozí estébácký elaborát nese anatematických Osm thezí upečených na Komenského evang. bohoslovecké fakultě (viz Protestant 1997/8, s. 16). Měly theologicky vyfutrovat kritický postoj k signatářům a sympatizantům Charty 77. Pro porovnání ducha citovaných textů uvádím zde úvod k oněm thezím. Nikdo z potrefených se k němu nezná. Byl však spolu s dalšími problematickými materiály rozeslán do všech sborů ČCE, poslán asi ne jen na jedno ministerstvo, prostě byl v té napjaté a nebezpečné době publikován:
„K situaci v českobratrské církvi evangelické
V současné době jsme svědky nápadných konkrétních důsledků několikaletého úsilí vtáhnout českobratrskou církev evangelickou do politického zápasu na pozice, které nejsou bohoslovecky oprávněny a které negují socialistické společenské a politické podmínky, v nichž žijeme a na jejichž utváření se chceme podílet. Socialistické hnutí chápeme jako výraz touhy po svobodě a sociální spravedlnosti. Jsme vděčni za vše, čeho bylo v naší zemi v tomto směru dosaženo. Máme za to, že socialistický společenský řád je nejpřiměřenější formou, jak je možno se vyrovnávat se základními problémy dějinné cesty lidstva. Na základě své víry a také z uvedených důvodů pokládáme tuto socialistickou společnost za prostor, v němž máme konat svou práci bez postranních úmyslů. Každá myšlenka, že je možno počítat s provizorností socialistického zřízení, nás oslabuje duchovně a podvazuje naši tvořivou činnost.
Učitelé Komenského bohoslovecké fakulty evangelické, navazujíce na svá předchozí teologická vyjádření k situaci církve, mají vzhledem k vážnosti chvíle za potřebné, aby se církev jasně rozhodla o podstatných věcech svého zaměření. Shrnují proto své stanovisko do osmi tezí, jimiž vyjadřují, byť ve formulacích dosud předběžných, okruhy, v nichž by církev měla zaujmout jednoznačný postoj.
Teze vyzdvihují nejaktuálnější aspekty naší vyznavačské tradice a zároveň odmítají hlavní teologicky nesprávné programové výzvy, které matou naše rozhodování z víry.
V Praze dne 24. května 1977“
Všechna taková a podobná stanoviska vydávala falešné svědectví a napomáhala komunistické propagandě a ideologii. O to byla práce B. Hrubého obtížnější, neboť musil uvádět na pravou míru lživý obraz šířený nejen komunistickými režimy a prokomunistickými intelektuály, ale také církevními představiteli, kteří se nechali buď z naivity nebo prospěchářství získat pro podporu komunistické demagogie. To byl asi také hlavní důvod chladu a nepřízně, s nimiž se vydavatelé RCDA setkávali v některých letech i ve svém nejbližším okolí.
Včetně kubánských soudruhů
Výzvy k ukončení porušování lidských práv a náboženských svobod a jejich ohlas ve světě, jakož i pravdivé a autentické zveřejňování způsobů a metod represí, byla strategie boje proti totalitním režimům, která se dala dobře uplatňovat ve svobodném světě. Nedělali to ovšem zdaleka všichni, kdo mohli. Jak si v tomto ohledu vedla Světová rada církví? A co třeba Křesťanská mírová konference? O ní StB též v roce 1977 podávala komunistickým papalášům a vládcům pro změnu tuto informaci:
„Významnou roli na mezinárodním poli stále více sehrává a nabývá na autoritě Křesťanská mírová konference (KMK) jako světová církevní centrála, jejíž centrum je v hlavním městě ČSR Praze. Mírové zaměření a angažovanost této mezinárodní organizace ve světě je plně v souladu se zahraniční politikou zemí socialistického společenství. KMK od svého vzniku získala řadu pozic v rozvojových zemích Asie, Latinské Ameriky a Afriky, kde vznikly samostatné regionální výbory KMK, čímž byly vytvořeny pozitivní podmínky pro další aktivní činnost KMK. Slabým článkem práce KMK zůstává oblast západní Evropy, především Německá spolková republika, Francie a Itálie.
Zjišťujeme, že růst světové pozice KMK vyvolává silný odpor u reakčních klerikálních sil, především ve Spojených státech amerických a v některých západoevropských zemích. V zájmu obrany KMK před nepřátelskými silami a s cílem jejího aktivního využívání k pronikání do západních církevních center jsou uskutečňována vícestranná jednání v rámci všech zemí socialistického společenství, včetně Kuby, při kterých jsou vytyčovány konkrétní úkoly pro zabezpečování společných cílů (dvě mezinárodní porady v Praze 1974 a 1977). V zájmu pronikání přes KMK do západních církevních center se v současné době jeví jako účelné jít na širší styk jak se Světovou radou církví, zvláště její komisí pro mezinárodní otázky církví, tak s Vatikánem, například Sekretariátem pro sjednocení křesťanů, za předpokladu, že ve vedení KMK a jejích hlavních komisích budou v popředí schopné kádry z řad kvalifikované agentury. Ve spolupráci s těmito centry by měla KMK společně plánovat a realizovat návrhy a výzkumy v aktuálních otázkách současného mezinárodního života v souladu se zájmy zemí socialistického společenství. Takovéto kontakty mohou ve světě podstatně prohloubit autoritu KMK a rozšířit vliv zemí socialistického společenství. Pronikání do těchto světových církevních center přes KMK bude úkol mimořádného významu. Podstatou bude hledat správné propojení a využití všech vnitřních členských církví, současně nepřipustit a překazit všechny pokusy nepřátel směřující k vytváření „náboženské opozice“ uvnitř KMK proti socialistickému zřízení a lokalizovat záměry reakčních církevních kruhů namířené ke zneužívání KMK. Nutno konstatovat, že na úspěšném postupu KMK svým dílem se odráží koordinovaná činnost všech bratrských kontrarozvědek, včetně kubánských soudruhů.“
Známým i neznámým obětem persekuce
RCDA věnoval vždy zvláštní pozornost známým i neznámým obětem persekuce v sovětském bloku a pohotově zajišťoval náležitou publicitu apelům i alarmujícím dokumentům, které odtud přicházely. Přitom se nezaměřoval jen na jednu skupinu či denominaci. Projevoval stejný zájem o židy a křesťany jako o muslimy, buddhisty či jiné věřící a věnoval se i případům nenáboženské opozice, včetně pronásledovaných marxistů. Otiskovaný materiál pocházel jak z oficiálních, tak neoficiálních zdrojů. Umožňoval každému, aby si mohl o situaci ve sledované oblasti udělat vlastní závěry. Časopis byl posílán do více než osmdesáti zemí.V řadě případů umožnil zástupcům církví vyjednávat na základě nezvratných argumentů s orgány státního dozoru a dosáhnout určitých koncesí. Nebyl také bez vlivu na zlepšení životních podmínek některých obětí útlaku, či dokonce na prosazení jejich emigrace.
Jako vydavatelé RCDA byli až do smrti Blahoslava Hrubého uváděni v tiráži časopisu oba manželé, potom jen paní Olga Sedláčková-Hrubá, která ve vydávání pokračovala až do konce devadesátých let. Právě neúnavná iniciativa lidí jako oni dva, jejich nezlomná víra, láska a naděje, vytrvalost v pamatování na vězně a ve svědectví pravdě včas i nevčas, to nakonec pomohlo svrhnout vládu lži, pokrytectví a násilí nejen v naší zemi. Olga byla věrnou a obětavou spolupracovnicí svého muže a dosud bdí nad jeho odkazem. Mnoho informací pro mou práci o bratru faráři Blaho Hrubém mi poskytla právě ona. Nechť její slova shrnou a ukončí tuto třetí stať o Blahoslavu Hrubém: „Pán Bůh nám byl milostiv, že za svou nesmírně těžkou a obětavou celoživotní práci se Blaho dočkal konce komunismu a mohl ještě jednou, po 41 letech, navštívit Prahu. Ukrátilo mu to život, ale splnilo se mu jeho toužebné přání, že uvidí Československo svobodné.“
Inspirací pro tuto třetí část – o Blahoslavu Hrubém a časopisu RCDA – mi byl článek Jana Z. Dusa Kdo byl Blahoslav Hrubý v časopisu Střední Evropa č. 65 z prosince 1996.
Malý výběr ze soustrasných dopisů a telegramů, které obdržely manželka Olga a dcera Zuzana po úmrtí manžela a otce Blahoslava v říjnu roku 1990:
„Milá Olgo, přijmi prosím naši nejhlubší účast při smrti Tvého laskavého manžela Blahoslava. Kéž ho Bůh přijme do Své náruče a pomáhá všem Vám jeho drahým. Vaši v Kristu – Solženicynovi.“
„Toto je velká ztráta pro nás všechny, kdo jsme znali Blahoslava a spolupracovali s ním. Je to ztráta pro náš svět, který tak zoufale potřebuje lidi jako Blaho.“
Vladimír Bukovský – sovětský disident, dlouholetý vězeň v lágrech a na psychiatrii
„Chci Vám sdělit, jak velmi jsme my Maďaři cenili úžasně důležitou práci, kterou Blaho pomáhal Američanům jasněji porozumět situaci ve střední a středovýchodní Evropě.“
Biskup Andrew Harsany – maďarská reformovaná církev
„S hlubokým zármutkem se dovídám, že odešel služebník Boží Blahoslav Hrubý. Zasvětil svůj život službě pronásledovaným pro víru.“
Georgi Vins – baptisticky kazatel, sovětský disident a vězeň
„Blahoslav byl velmi vzácný, jedinečný člověk, příklad pro nás v těžkých chvílích, inspirace v našem boji za demokracii. Děkujeme za něj Bohu.“
Rabin Leon Klenicki/ – Liga B’nai B’rith, New York
„Ve svém životě Blahoslav bojoval proti totalitě levé i pravé a pomohl zachránit tisíce pronásledovaných všech náboženství i nevěřících. Blahoslav věděl, že nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Protože to věděl a podle toho žil, pomohl porazit totalitní síly a přispěl k vítězství pravdy. Bylo nám velkou ctí, že jsme ho znali.“ Velvyslanec Richard T. Davies *** (tříhvězdičkový generál)