Čtenář odkojený pouze „Biblickou dějepravou“ bude netrpělivě listovat knihou Milana Balabána a hledat podrobnosti a dodatečné příběhy známých biblických postav. Ani čtenář hagiografické literatury si nepřijde na své. Autor prostě nevychází vstříc mýtotvorné touze, která se ráda chopí jakékoli postavy a vycpe ji poněkud legendární a historickou vatou. Fascinující postavy zbožných medailonků jsou ve skutečnosti paňácové, kterým na první pohled sice nesaháme ani po kolena, ale nevíme, co s nimi v moderním světě. Milan Balabán nerozmnožuje panoptikum svatých, ani galerii nesmrtelných, ale vyhmátne z biblických svědectví to, na co smíme navázat, co je nám výzvou, abychom neupadli do náboženských stereotypů a automatismů, které se k cestě víry vždy rády přifaří. Kniha je výzvou – v tom spočívá její krása i obtížnost.
Milana Balabána nezajímá na prvním místě, kdy přesně a zda vůbec určitá postava žila. Rozhodující pro něj je – řečeno s jiným starozákoníkem (M. Mrázkem) – zvěstný záměr zkoumaných příběhů. Zajímá ho spíše období, kdy se ten který příběh začal vyprávět. Historicky nejdůležitější tedy je, že to někomu takto myslelo. Postava Abrahamova se vypravěči stala směrnicí na cestě směřující k budoucnosti. Příběh je zasazen do určité doby a z dobových poměrů oné vzdálené a přibližně určené doby. Smíme rozpoznat jedinečnost vypravěčova pohledu, který se stává směrodatný i pro nás. Nepopírá historicitu bible, ale historicitu biblických postav dokládá tam, kde se doložit dá. Nehledá, kterého dne přesně uslyšel Abraham výzvu – to je podružný problém. Historicky nepopiratelnou skutečností je to, že tento hlas byl slyšitelný a nalezl svou odpověď u posluchačů – v jejich životní orientaci. Abrahamův příběh inspiruje a smí se stát směrnicí. Stává se opět nově prožívanou „historií“.
Milan Balabán zvýrazňuje zvěstné záměry, které se vážou k jednotlivým starozákonním postavám či hnutím. Zve nás k podobně otevřenému myšlení, jaké spatřujeme u biblických svědků. Nevede nás k uctívání postav, ale k skromnějšímu cíli – k hledání podobné orientace, jakou vidíme na našich předchůdcích ve víře. Touto metodou vychází vstříc biblické noetice, která navzdory všem obrazným vyjádřením tíhne k bezobraznému, nepředmětnému mluvení o Bohu (s. 31) – respektive ukazuje za všechna zkameněle užíváná vyjádření a je výzvou k novému vyjevování jádra problému.
Kapitoly týkající se období řecké a pak římské správy Judska nově osvětlují novozákonní problematiku (s. 117), ale připravují nás i na přiměřenější způsob hovoru s obcí židovskou
(s. 117).
(Bojovníci a trpitelé, Milan Balabán, EMAN 1994, Heršpice, 50,–)
PK