Ekologickou citlivostí rozumím komplex takových postojů, v nichž se bude odrážet vědomí ohrožení životního prostředí a úsilí postavit se tomuto ohrožení. Fakt je, že ekologická citlivost není doménou křesťanů ani židů. Jejími nositeli jsou dnes daleko spíše stoupenci nejrůznějších forem – řečeno zjednodušeně a beze stínu kritiky – new age. V jejich konceptech je Země matkou nebo bohyní, živým organismem, analogickým a navzájem se ovlivňujícím s organismem člověka i s organismem vesmíru (logicky pak „funguje“ třeba astrologie, vliv hvězd, onoho nejvyššího organismu, na člověka, organismus nižší). Ochrana Země, matky a bohyně je pak prvním úkolem dneška – odtud obdivuhodná razance mnoha „zelených“ aktivistů. Kdo se jen trochu snaží rozumět atmosféře dneška, bude souhlasit, že ekologická otázka je na pořadu dne.
To ovšem může pro leckoho mezi námi stavět otazník nad tím, zabýváme-li se ekologií jako křesťané. Nediktuje nám tu naši agendu „svět“? Nepřicházejí zase křesťané se svou trochou do mlýna, až když už je skoro semleto? A na cizích mlýnech?
Legitimita evangelického zabývání se ekologií stojí a padá s biblí. Ne tak, že si pro všechno najdu nějaký povolující, či dokonce nařizující verš. Spíše tak, že ekologické postoje, které zaujmu, budou v souladu či nebudou v rozporu – ale úplně nejlépe: budou vysvětlitelné ze základních linií bible. Zdá-li se to někomu málo, ať si uvědomí, že situace ohrožení celé zeměkoule je nová, je to situace, o níž bibličtí autoři neměli ani zdání. Jistě, apokalyptické texty líčí konec všeho, ale jako výsledek zápasů nadosobních sil, ne jako důsledek lidského chování.
Pokusím se – bez nároku na úplnost – parafrázovat agendu bible samé, zmínit několik „jejích témat“. Budu si přitom všímat, nakolik relevantní jsou tato témata současným ekologickým otázkám.
Těžištěm Tenachu (Starého zákona) je vyprávění o vyvedení z Egypta, darování Zákona a uzavření smlouvy – především v knihách Exodus a Deuteronomium. V zorném poli vypravěče je lid Izraele a Hospodin, který se k němu sklání, osvobozuje ho a pozvedá na úroveň partnera – neboť jen dva partneři mohou uzavřít smlouvu (Ex 24,1–8). Tématem tohoto komplexu příběhů je vztah mezi Hospodinem a kolektivem synů Izraele, jakož i vztahy uvnitř tohoto kolektivu. O bezprostředním nástupním můstku k ekologickým úvahám tu nemůže být řeč. Jaksi v zárodku však přece: právě ono partnerství, k němuž je tu Izrael pozvednut, zakládá jeho vztah k věcem univerzálním.
To se projevilo naplno v příběhu o stvoření, který je přemýšlením člověka vyvedeného z Egypta, beroucího vážně, že Hospodin je nejen vysvoboditel z otroctví, ale i Pán země a vesmíru. Je to také světonázorová hádka s těmi, kdo věří, že slunce nebo měsíc nebo nějaké zvíře jsou bozi. Nejsou, tvrdí kniha Genesis. To všechno je Boží stvoření a člověk, právě pro zmíněné partnerství, má si toto stvoření podmanit (hebrejsky také dobýt, okupovat) a vést. Lze tento text pochopit jako zelenou bezuzdnému drancování. Je však i jiná možnost čtení, možnost přiměřenější zamořeným řekám, přiotrávenému moři a špinavému vzduchu. Totiž, vzít vážně odpovědnost, kterou člověk nese, jestliže se dal na opanování, opanovávání země. Panovat neznamená spotřebovat. Ostatně, za zemi ručí člověk většinovému podílníkovi onoho partnerství, pro něhož vše stvořené JE DOBRÉ. Ručí za ni nejen jako boží partner, ale také jako reprezentant, zástupce stvořeného. Zpráva o stvoření vidí člověka jako – byť nejvyšší – součást stvoření.
Prvek solidarity se stvořením vystupuje výrazně v knize Žalmů (např. 19,1–7; 148). Nejčastěji jde o chvály, kdy v lavici chválících Pána Boha jsou vedle lidí i hory, slunce, země, zvířata… Ti všichni jsou účastníky veliké bohoslužby. Tady je, myslím, nejvýraznější moment z celého Tenachu, na němž lze zakládat ekologickou citlivost, která nebude jen fascinací problémy dnešní doby, ale fascinací Boží velikosti a velebnosti.
Knihy prorocké se zabývají vztahem Izraele k Hospodinu a jeho smlouvě, jako by se vracely k důrazům příběhů o vyvedení z Egypta. V době pendlování mezi úplnou ztrátou samostatnosti a vazalskou podřízeností sousedním státům je to pochopitelné. Explicitně toho v prorockých knihách k ekologii mnoho nenajdeme.
Nový zákon je zahuštěním, krystalizací výše řečených důrazů. V Ježíši Kristu je představeno dokonalé partnerství Boha a člověka. Adresátem nakonec není už jenom lid Izraele, ale celý svět. Už ne člověk jako kolektiv, ale jako jedinec. Právě tady však přichází nejzřetelněji ke slovu – zatím jsem o tom nemluvil – skutečnost hříchu, ostrý rozdíl mezi tím, jak by věci měly být a jak doopravdy jsou. Ježíše přivedla dokonalá věrnost Bohu na kříž. Volá pak svoje následovníky, aby žili tak, jak je Bůh chtěl mít, bez masky v tomto zamořeném světě. Bude je to stát utrpení, a právě tento fakt odhaluje porušenost světa. Boží sklonění v Ježíši Kristu znamená možnost vysmeknout se železné zákonitosti, s níž si člověk prožije na zemi určitý čas, a pak zemře. Je to pozvánka k partnerství se stvořitelem života a světa. (Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho Pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od Otce, J 15,15.) Explicitních ekologických inspirací je v Novém zákoně ještě méně než v Tenachu. Otázka země a stvoření vůbec je tematizována pouze v textech eschatologických a apokalyptických. I tu se problém nazírá prizmatem vztahu mezi lidmi a Bohem, jak jej nově ustavil svou smrtí a vzkříšením Ježíš Kristus. Nová země a nové nebe jsou symptomy konečného prosazení Božího kralování, jehož čas je zcela v Božích rukou.
Takto tedy vypadá – telegraficky – biblický terén, na němž bychom chtěli stavět své ekologické koncepce. Zdá se, že přímo začít stavět lze pouze na nemnoha lokalitách, nejspíš ze Žalmů, případně z Genesis. Ale i tyto budou, popřejeme-li sluchu jejich vlastnímu vnitřnímu pnutí, nakonec stáčet a uhýbat jinam. Ať chceme nebo ne, samotná země, samotná příroda, životní prostředí samo o sobě, bez vztahu ke Stvořiteli a člověku, bibli nezajímají.
Nabízejí se tři možnosti, jak se k ekologické výzvě doby postavit:
a) Zavřeme bibli a dáme se k New age, jejichž mýtus o Zemi-Gaia je ta nejlepší nálož, nejlepší stimul radikální změny myšlení i jednání v ekologických otázkách.
b) Začteme se do bible s nasazenými klapkami na očích a s pocitem „čím hůř, tím líp – ať uhodí soudný den“.
c) Neuhneme ekologické výzvě, neodtrhneme však svá vyhlížení od biblického poselství.
Kříž Ježíše Krista je symptom děsivého napětí mezi tím, co je a co být má. Ježíš na kříži je pokyn, že právě tudy vede cesta věrnosti Bohu uprostřed světa. Vpředu je zaslíbení vzkříšení, zaslíbení smysluplnosti, ale kříž je cestou, která znamená rozhodnout se pro opravdové partnerství s Bohem a vzít vážně své bližní. Své bližní v prostoru i čase. Hranice přípustné spotřeby pak vyvstanou velmi zřetelně: jsem-li gramotný a umím počítat, dojde mi, že ten či onen sprej užívám na úkor zdraví svých potomků, to či ono zboží už jen z pusté rozežranosti, ačkoli působí, že už se nemohu podívat do očí více než polovině obyvatel zeměkoule. Nechám-li se pozvednout obětí Ježíše Krista z cesty všelijak i vykrášleného vegetování ve světě, jaký je, pak se ocitám na skřipci partnerství s Bohem. Tento napínaný skřipec je naší odpovědí ekologické výzvě doby. Parafrází bych to nazval „Program trvale udržitelné askeze“. Tento program nelze nikomu ukládat, pouze sobě. Nemyslím, že povede k výraznému snížení spotřeby. Jde spíš o to, tento model rozšířit, aby se prokázal jako „trvale žitelný“, schůdný a zdůvodněný. Teprve pak bude možné nadít se i patrnějšího dopadu v ekonomice.
Nevím docela, co s námitkou, že dobrovolná askeze povede ke snížení výroby, jehož nejhorší dopad bude právě na chudší země. Dospělost a odpovědnost, které by dobrovolnou askezi provázely, by se snad mohly projevit cílenou preferencí zboží z chudých zemí, relativně ekologické produkce apod.
Tuto svou koncepci „Trvale udržitelné askeze“ odlišuji od různých teologií Boží preference chudých. Jejich tvrzení, že chudoba sama o sobě, ať zvolená či nikoli, přibližuje člověka Bohu, bývají zcela nepodložená. Popravidle jsou tyto teologie legitimací socialistických převratů, vedených iluzí, že strukturální změna očistí lidské duše. Po vítězném převratu se taková teologie velmi rychle opouští.
Koncepce „Trvale udržitelné askeze“ není ani žádné sólové sebemrskačství. Askeze tu není cílem, obdivuhodným výkonem, ale životním stylem přijatým ve svobodném a dospělém rozhodnutí. Ne nadarmo je to askeze TRVALE UDRŽITELNÁ. Má smysl jen tehdy, půjde-li o životní styl všeobecně schůdný, „žitelný“ – ne o program výběrové skupiny.