Stojíme před vraty Nápravného zařízení pro mládež ve Višňové (je to kousek od Dalešic) a Petr už po čtvrté zkouší štěstí a znovu mačká tlačítko zvonku v naději, že už ho konečné někdo uslyší a přijde nám otevřít. Dlouhé zvonění – to je jeden z pravidelných obřadů, který nás skoro nikdy nemine. Milan nás za chvíli upozorňuje, že se otevřelo jedno okno v prvním poschodí, a pak slyšíme, že kdosi do tmy volá, že už jde. Za pár minut se vrata skutečné otevírají a vcházíme dovnitř.
„Dobrý večer“, zdraví nás Jarek a podává mi ruku. Přemluvil vychovatele a proklouzl s ním až k hlavní bráně. Vychovatel nás taky zdraví, zamyká vrata, pak se ještě vrací a zkouší, jestli je skutečné zamčeno. Jdeme napřed a ptáme se Jarka, co je nového, kolik je zas kluků na útěku, kdo je nemocnej. Stoupáme po starém zámeckém schodišti nahoru do prvního poschodí, kde jsou pokoje nápravného zařízení pro kluky od 15 do 18 let. Jarek nám teprve až na klubovně, bez vychovatele, říká, že Tonda se nevrátil z dovolenky, ale už ho prý mají a dnes dopoledne ho přivezli zpět do ústavu. Našli ho u babičky v _0N/é. Ukradl jí skříňku s penězi a trochu ji přitom přiškrtil. A snad za měsíc, říká Jarek, bude mít Tonda soud. V duchu počítám, že za necelé dva měsíce měl mít Tonda výstup z ústavu, takže vlastně není jisté, co ho čeká. Měl už dokonce – jako jeden z mála – zajištěné místo v nějakém papírenském závodě v severních Čechách. Nahlas se zmůžu jen na povzdech: „Tak za dva měsíce mu bude 18, ale volovin už nadělal dost.“ Po biblické hodině si s klukama chvíli povídáme, já pak jdu za Tondou. Je na marodce. Mluvím s ním jen krátce. Je rozpačitý, nešťastný a ospalý. Říká, že ho nic nezajímá, a že ho asi zítra převezou do Olešnice, prý už to tam trochu zná, byl tam před dvěma lety pár dni, než ho přivezli sem. Zdá se mu, že to tam není tak dobrý jako tady, i když vlastně neví proč, a nedovede vysvětlit proč by to tam mělo být horší. Jenže já to tam taky trochu znám, podotýkám, a vím, že tam chodí dělat biblický hodiny farář Pavel Kalus, a že se určité s Tondou rád uvidí a nechávám ho od Tondy pozdravovat. Pak mi ještě stačí říct, že jednomu vychovateli předal Zbraslavskou kroniku (asi před čtyřmi měsíci totiž tvrdil, že se zajímá o historii, že ji-nutné potřebuje, tak abych mu ji prý půjčil). Ať si ji vyzvednu u toho vychovatele, protože nevěděl, že se dnes ještě uvidíme. Vyzvedl jsem si ji až další týden. Skutečně ji vychovateli předal. Končíme náš krátký rozhovor, protože za chvilku už bude večerka. Je půl desáté. Loučíme se.
Cestou domů, když už jsme v autě, sdělujeme si s Petrem a Milanem dnešní dojmy. Říkáme si něco v tom smyslu, že jsme vlastně naivní, když si pořád myslíme, že ty naše návštěvy musí mít na kluky v ústavu nějaký silný a bezprostřední dopad. Jezdíme tam třičtvrtě roku a právě s Tondou jsme si docela rozuměli a teď jsme rozladěni, že udělal takovou botu. Milanovi se zdá, že právě Tonda dával najevo víc než kdo ostatní, že se na naše pondělní návštěvy těší. Ale, že si stejné myslí, že ty naše návštěvy smysl mají, už třeba jen proto, že s nima někdo promluví o tom, co je štve. Má dojem, že nás kluci berou jiným způsobem než vychovatele a jsou asi rádi, že slyší o něčem jiném než o bodovacím systému, o dnešních a zítřejších povinnostech, které už stejné znají zpaměti. Milan říká, že je to asi takhle lepší než je dusit a válcovat nějakým evangelizačním válcem nebo do nich hustit modlitby a samolibé si myslet, že jsme jim zas dneska pomohli, že jsme to zas jednou docela dobře zmákli a obrátili zas někoho z nich na víru.
Tu dnešní návštěvu probíráme pěkně podrobné. Když už jedeme autem zpět, tak jsme vždycky chytřejší než v ústavu. Najednou víme, co jsme měli říct a co zas ne. „Ono je to těžký“, povídá Petr, „ty jim tam při biblické hodině vyprávíš o Mojžíšovi, jak si pěkně žil na královském dvoře, pak jim řekneš něco o svědomí, že se chtěl solidarizovat s téma co trpěj, co jsou zotročený, a pak se z toho Mojžíše vyklube obyčejnej vrah. To klukům vzalo dech. Poslouchali, co jim to vlastně povídáš a byli napnutí, jak to dopadne a já byl v duchu vysmátej jak lečo, co z toho uděláš, aby to neskončilo fraškou, vysvětlováním, že někdo zabíjet smí a někdo ne, že Bůh má s tím Mojžíšem vetkej plán, takže on je takovej vzorovej a výjimečnej člověk, kterému je nějaká ta vražda odpuštěna. To vy faráři dovedete, dovedete to všelijak omlouvat.
Zapaluji si cigaretu a poslouchám, jak Petr pokračuje dál o tom, co my faráři dovedeme a mně nezbývá než mu přitakávat, protože my faráři si dovedem najít hned několik závažných teologických důvodů, proč by vlastně trest smrti měl být zase obnoven, i když jedním dechem s tím hrneme ze sebe, že Bůh je láska a kdo v lásce přebývá, v Bohu přebývá (nebo jak to vlastně je?). Petr ještě mluví a já se nebráním. Přemýšlím o tom, jak spíše než teologické důvody z nás mluví naše revolucionářství v papučích – silná slova křičená v závětří dobře vytopeného pokoje. Díváme se oknem ven, jak tam běsní a vynášíme teologické soudy. Kdo si kdy zaslouží přísný trest. Odvážíme se vynést soud; my, kteří neznáme hrůzu a šikanování těch, kteří nás dnes a denně obklopují a od nichž není úniku. Vynášíme soudy my, kteří neznáme nikdy nekončící strach z příštího dne a měli jsme to štěstí, že jsme se nikdy na dlouhou dobu nedostali do ruky někomu, kdo by nás pořádné zmáčknul.
Petr svůj proslov skončil, protože už taky asi zpozoroval, že na jeho spravedlivé rozhořčení reaguji jen několika málo poznámkami, že jo, že má v mnohém pravdu, a že kdyby ji neměl, tak by ta naše církev vypadala trochu jinak. Ale pak se přece jen zmůžu na odpověď a říkám, že jsem byl během biblické hodiny také zvědavej, jak to s tím vyprávěním o Mojžíšovi skoulím, protože jsem si všiml, že kluci jsou najednou potichu a poslouchaj. Měl jsem strach, abych to nějak nepokazil, a tak abych jim Mojžíše trochu přiblížil, mimo plán jsem si přidal tu pasáž, že to musí být špatnej a strašnej pocit žít s vědomím, že jsem zabil člověka a že si Mojžíš určité myslel, že si zaslouží těžkej trest. A že Mojžíš byl alespoň trochu potrestán, že musel žít ve vyhnanství, ale že i to mu stačilo, aby pochopil, že takhle už nikdy nesmí jednat, a proto potom
u té studny pomohl těm slabším, co potřebovali pomoc – pomohl těm dívkám napojit jejich stáda. Prosté pochopil, že je nutný vidět ty slabší a jim pomáhat a ne někoho likvidovat, aby už neškodil. Chvilku jsme se odmlčeli. Už jsme se blížili k Třebíči. Milan stačil ještě podotknout, že někteří ti kluci ve Višňové jsou citlivější než se na první pohled zdá, a že právě ti potřebují slyšet o svědomí, o pocitu viny, o odpuštění, o solidarizování se slabšíma.
Petr s Milanem vystupují. Já to mám domů ještě 15 kilometrů. Loučíme se. V zimě to trvá skoro dvacet minut než se prokličkuji silnicemi domů. Jede se dobře. Dnešní večer byl zvláštní. Vzpomínám na to, co nám říkal jeden německý farář, který chodí do dvou věznic pro dospělé. Bylo to asi před rokem v Praze na prvním sejití zájemců o práci s vězni. Během přednášky nám řekl pár vět, které myslím ten dnešní večer celkem dobře uzavírají: „Uvědomil jsem si to až dnes ráno, při procházce pražskými ulicemi. Napadlo mě to právě ve chvíli, když proti mně šla mladá elegantní žena a vedle ní šly celkem pokojné dvě dogy. Vedla je na šňůře a na hubě měly náhubky. Ptal jsem se svého českého kolegy-faráře, zda je obvyklé, aby psi nosili náhubek, což mi on potvrdil s tím, že je to předpis. To u nás v Německu ovšem není obvyklé, ani předpis. Mně se prostě nezdá, že by psi v Německu byli méně nebo více nebezpeční než
v Praze. My si je ale nebestializujeme. U nás náhubky nosit nemusí. Kdežto pro vás je doga bestie. A tak nějak podobně se díváte i na vězně. Vy si je bestializujete.“ Vyprávěl nám potom, že se mu také (ale jen jednou) stalo, že po něm jeden vězeň hodil židlí, ale to byla výjimka, a že lidé na svobodě po sobě ledaccos hážou. Už jsem se blížil k Vilémovicím. A říkal jsem si, že je to vlastně fajn, že člověk nepotřebuje pendrek, ani uniformu, aby si u těch kluků získal alespoň minimální respekt, a že po nás nikdo nic neháže. Ale, že ten farář to s téma dogama vystihl, to je fakt. Protože ono nejde jen o nápravu těch, kteří jsou za mřížemi. Ono jde skutečné též o změnu smýšlení a vytvoření sítě sociálně citlivých lidí zde na svobodě, kteří pak budou Schopní a ochotní přijímat propuštěného nebo amnestovaného ne jako nevyléčitelné nemocného a totálně nespolehlivého, ale jako toho, kdo podobně jako my lidé na svobodě má být zneklidněn svým svědomím a rozpoznáním své viny a zároveň smí přijmout odpuštění. Takový člověk nepotřebuje ani pendrek, ani uniformu, ale ani naivní důvěřivost některých zbožných, kteří mu ve své jistotě a laskavosti nevědomky zas nasazují náhubek, tentokrát s pomocí biblických veršů a s vědomím, že je to přece naše dobrá služba, která přináší jen a jen dobré plody. Byl to skutečné zvláštní večer, protože jsem si konečně uvědomoval naprosto jasně, že cílem není evangelizace, ale solidarizace. Jak se to člověku daří, to už je jiná kapitola.