Zřetele hebrejského člověkosloví
Člověk je muž a žena
Člověk není podle „stvořitelských zpráv“ bezpohlavní („jako andělé v nebi“ – srv. Mt 22,30), ani oboupohlavní (jako někteří bohové v pohanských představách). Existuje buď jako muž, nebo jako žena. V „katechismu“ Gn 1 je ve zkratce uložen sexuální obrys lidství. Člověk (ADAM) je celek, společenství muže a (!) ženy „Bůh stvořil člověka (ADAM) muže a ženu“ – doslova: samce a samici (ZÁKAR VENEKEBA). V tomto rozlišení a v této různé pohlavnosti je člověk člověkem. Mýtické nebo gnostické „překonání“ dvojpohlavnosti člověka biblická noetika prudce odmítá. Plastičtěji tomu porozumíme na pozadí pohanských rituálních praktik, které vyhlašovaly záměnnost obou pohlaví, nebo jejich splynutí v lidském jedinci. Ctěme v této souvislosti Dt 22,5, kde je ženě zakázáno nosit mužský oděv, a muž se nesmí oblékat jako žena. Diferencovaná pohlavnost je zdůrazněna v kněžském naučení Gn 1 jako jednoznačné pozitivum, jako dar a příležitost: „Ploďte a množte se a naplňte zemi“ (Gn 1,27a). Pohlavní styk patří ke stvořenosti. Je to něco posvátného. Tím jsou odmítnuty tendence asketické a dualistické. Odmítnuta je mýtická přesvědčenost, že to základní je JEDNO či JEDEN, kdežto mnohost – vznik nových individuí z jednoho – je důsledkem odcizení, pádu, sestupu. Tento údajný sestup musí (prý) být nábožensko-kultickým úsilím překonán NÁVRATEM K JEDNOMU. Tento archetyp či pramodel byl běžný u pohanů obklopujících starověký Izrael; objevil se pak v pozdním židovství, ve gnostizujícich proudech a ovšem ve filosofických systémech staré i novější klasiky. Tresmontant (Bible a antická tradice) připomíná Platóna, Plótina, Spinozu, Leibnitze a Hegela, upozorňuje i na kabalu. V Gn 1 je přechod od jednoho k mnohosti „výrazně pozitivní, není to nedostatek, nýbrž vzestupný pohyb k většímu bytí, je to zrod, geneze, přesněji řečeno anageneze“ (podtrhuji sám – mb). Pohlavní rozlišení i pozitivně hodnocený pohlavní styk, plození, rození, příchod nových lidských jedinců na svět – to patří k nepřehlédnutelným rysům „Boží podoby“ (srv. K. Barth, Dogmatik). A tu nutně spoluvytváří pojetí Boha jako jednoty, jež je mnohostí a k mnohosti míří. Bůh je tu chápán jako společenství, kontakt a korespondence různého, dialog. A to je něco, co patří k patickým (utrpení a soutrpnost) rysům Pravdy (o tom později).
Výmluvnější a tematicky barevnější je vypravování Jahvistovo. Tato skvělá narace vyzdvihuje nepostradatelnost ženy. Odděluje ji ostentativně od všeho živého mimolidského tvorstva. To má polemický hrot. Vždyť ve starém patriarchálním Orientu byla žena řazena k užitkovým živočichům, jako jsou dobytčata. Rovnocenné partnerství s mužem bylo sotva myslitelné. Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout, že ve špičkové milostné literatuře byla žena-milenka líčena jako bohyně. To však nemělo větší vliv na sociálně-právní postavení ženy v tehdejší společnosti. Nějakou podobu rovnoprávnosti si mohli dovolit lidé ve vyšších vrstvách společnosti (zvl. např. farao – jeho žena ap.), kde to začasté mělo mýtické pozadí. A taková rovnoprávnost byla pokládána za obecně nezískatelnou výsadu.
Podle svědectví, jež se nazývá „jahvistické“, patří žena zcela na stranu muže. Není tomu tak, že by muž povolával ženu do smysluplného života. Zvířatům je „bohem“, ženě nikoli. Bez ženy by se muž musel uchýlit k živočišné přírodě. V tomto smyslu je veškeré sodomářství (pohlavní styk se zvířetem) ontologickým opomenutím ženy. (Srv. zákazy v Levitiku: Lv 18,23 – „S žádným hovadem nebudeš obcovati“. Lv 20,15: „Kdo by obcoval s hovadem, umře.“) Podobně ten, kdo založil svůj blahobyt na počtu dobytka, ontologicky pomíjí ženu. Nechci se tu pouštět do sociologicko-psychologické analýzy, ale troufám si myslet, že i „hřích bohatství“ v širokém smyslu vykazuje chybnou ontologii. Je to ontologie, kde žena nestojí na jedné rovině s mužem, nýbrž vedle něho, či spíše: pod ním. Sem míří některé mudroslovné výroky bible, např.: „Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly“ (Př 31,10).
Žena není podle Jahvistova zvěstného vyprávění „vytvořena ze země“ jako zvířena a ptactvo (Gn 2,19). Není pouze „přivedena“ k muži (v. 19b), nýbrž je vybudována z jeho „žebra“, tedy z toho, co, je v muži nejradikálněji vnitřní: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla“ (BASAR MIBBESARI – v. 23b). Kost (ECEM) znamená tu integritu nezlomitelné Já mužovo, ono Já, jež činí muže skutečným mužem. (Srv. nezlámání kostí velikonočního beránka, Ex 12, a janovský výrok o Kristu „kost jednoho nebude zlámána“, J 19.) Tělesná i niterná blízkost, ba jednota muže a ženy je v biblické story mýticko-metaforicky vyjádřena tak, že ADAM – ÍŠ nazve svou ženu výrazem ÍŠŠÁ. Výraz ÍŠŠÁ lze těžko přeložit do češtiny (srv. Luther: Mann – Mannin). ČEP se odvážil dosti kuriózního „mužena“ (návrh Heryánův). Muž tedy nazval svou ženu podle sebe samého a – ze sebe samého. Jakoby řekl ženě: Ty jsi já. Nebo hebrejštěji: Ty se staň mnou. Proto se vzápětí mluví o ustanovení manželství. Formulace, jíž je tu užito, je tak přejná vůči ženě, že zcela proráží vžitý úzus, podle něhož žena následovala muže. Slyšme: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (v. 24). Žena je tu v nejvlastnějším smyslu ANIMA mužova, je to vlastně jeho „duše“, něco jemného a nevyžitelného, a zároveň nepostradatelného, něco, bez čeho by byl muž leda fragmentem, jen „tělo bez duše“, ano „tělo bez těla“.
Žena je muži dar Pravdy. Je to překvapení, zázrak, který si Ádám nemohl opatřit. To je metaforicky vyjádřeno jím, že JHVH „uvedl“ (hebr. NPL – nechal padnout na…) na Adama TARDEMA. Kraličtí překládají TARDEMA jako „tvrdý sen“, CEP jako „mrákotu“, Luther tu má „tiefer Schlaf“, podobně G. v. Rad, NEB „tmance“ Vulgáta má „sopor“ = hluboký spánek, ale i nápoj na spaní. Nejblíže hebr. TARDEMA je EXTASIS překladu, řeckého (Septuaginta). Hebr. výraz TARDEMA je odvozen od kořene RDM – být v mrákotách, tvrdě usnout. Velmi významné je, že téhož výrazu je užito i o „těžké dřímotě“ ,která padla na Abrama (Gn 15), v níž JHVH zjevil svému svědku „horoskop“ jeho budoucích „osudů“. Je to stav naprostého nevědění, nebo stav hluboké apatie či letargie. Je to vpravdě EK-STASIS = vytržení, ale ne jako pouhé emocionální vzrušení, je to vytržení mimo sebe. Zena je muž sám, ale muž sám sobě skrytý, vyvedený VEN jen samotnou Pravdou —“ chirurgickým zásahem Božím. „Žena je mužovi EZER – pomoc (v. 20), je „jemu rovná“ = adekvátní, autentická, stejně suverénní a stejně svobodná jako on – a přece protějšek. Žena je mužův bližní – a přece mystérium.