Biblická (hebrejská) antropologie 2/1993

Číslo

Zřetele hebrejského člověkosloví

Nezapomenutost na Bytí vykřikuje ze „stvořitelských zpráv“ tak silně, že to nelze přeslechnout. Bytí je to, co tvoří, jsoucno je to, co je tvořeno, směrováno a mandátováno. JINAKOST Bytí vyniká tu na chrličské pustoprázdnosti a hýřivé chaotičnosti. Člověk není Bytí, je to jsoucno, ne však jsoucno chaoticky zneřáděné a (ještě) nezřízené intervencí Bytí, ani jsoucno obkročené krásnými možnostmi vitálních sil a svéživotního zacilování, nýbrž jsoucno jedinečné: jsoucno, jemuž samo Bytí vtisklo svůj cejch: cejch poselství a poslání vůči všemu mimolidskému stvoření. člověk je takové jsoucno, které je z mandátu Bytí bytím všem jsoucnům ostatním. Je-li člověk odpovědný Bytí za všechno nečlověkovské ve světě, je-li jeho Bytím pověřeným advokátem, pak je tu také proto, aby i v zájmu zvířat a nebeských těles zjitřoval svou odpovědnost tím, že si bude intenzívně a radikálně nejen za sebe, nýbrž i za všechno tvorstvo připomínat samo Bytí, základ, zdroj a inspiraci života.

Zde chci připojit dvě poznámky:

1) Heideggera nelze kritizovat, natož odsuzovat kvůli nepochopení biblické zvěsti in punc-to stvoření. Na vině je interpretace některých směrodatných vedoucích duchů křesťanské (zvláště římskokatolické) církve: tito učitelé ovlivnění platónismem, ale zvláště aristotelismem, chápali skutečnost označovanou slovem „Bůh“ jako „nejvyšší jsoucno“ (Anselm, Tomáš Akvinský aj). Jsoucnost tohoto nejvyššího jsoucna je evidentní také proto, že lze rozumem (u Tomáše rozumovým využitím „pěti cest“) dospět k jeho poznání. (O tom přehledně F. van Steenberghen, Dějiny středověké filosofie). Rozdíl mezi Bytím a jsoucnem nebyl patrně zcela jasný ani ušlechtilým protestantským reformátorům. Přesto však mám při pročítání proslulé Kalvínovy Instituce dojem téměř čiré vody (výklad 2. přikázání, začátek Apostolika, výklad modlitby Páně, zvláště „který jsi v nebi“). Bůh ve své vyvýšenosti = stvořitelskosti je zcela jiný a jinde než my. Kalvín užívá povětšině jen biblického názvosloví, nevyrovnává se se scholastickou teologií a její terminologií, což je možné kvalifikovat jako únik; domnívat se, že Kal-vín už základní dispozicí svého učení (teologie + antropologie) přesvědčivě ukázal, „jak se reformační učení odpoutalo od scholastiky“ (F. M. Dobiáš), je patrně jen klamnou pseudoprotestantskou vábničkou.

Vyrovnat se s nějakou filosofií je možné jen v ideovém prostoru této filosofie samé. Striktní setrvávání při biblické terminologii, tj. vlastně „metaforologii“, může být pohopouhým máváním zlatými křídly s úmyslem letu do pomyslna. Zdá se vskutku, že až veliký Karel a jeho dialektičtí kooperátoři s pozoruhodnou jasností vyslovili a explikovali JINAKOST BOŽÍ z titulu Božího stvořitelství, zachránitelství a vysvětitelství k jinakosti života. BYTÍ a JSOUCNO jsou svědomitě rozlišeny. Barth jde oprávněně tak daleko, že se odvažuje krkolomné these, že Bůh, který „je“, není.

2) Heideggerova výtka západní filosofii je indirecte i výtkou církvi, jejím učitelům i lidem intelektuálně nebohatým. V předcházejících stoletích si snad mohli církevní lidé dovolit nereflektovat biblické texty a neznepokojovat se uchopitelností biblických představ (tzv. Handgreiflichkeit). Dnes už to nepůjde, jinak klesneme my církevní lidé pod úroveň lidí přijímajících nějaký „stvořitelský mýtus“. Musíme zcela opustit úchopné představy jako by tu kdysi kdosi (byt’ kdosi s velkým K) cosi z čehosi udělal, zamýšleje postavit do existování jakousi hru s lidmi na základě scénáře buď od věků existujícího, nebo naopak náhle vytanulého z boží mysli. Stvoření neznamená „první díl dějin“, jakési „předdějiny“, nýbrž (jen) to, ŽE TĚ PRAVDA CHCE, ta Pravda, která tě inspiruje a pudí k touze ŽÍT V PRAVDĚ – a jen v ní. Tímto Hlediskem se ti ozřejmuje i Hlediště – tedy nejen terén tvého nejvnitřnějšího života, nýbrž i celé tvé Okolí (svět) se všemi okoličnostmi. Biblický fundamentalismus (kterého nezůstal ušetřen ani jistý typus barthovství vděčně přežívající v církvi evangelické) vede k jistotám jakoby ocelovým, ale prokopnutelným jako papír, který představuje euforicky pojednanou stěnu, za níž není nic než šustění krásných slov, z nichž cítíš něco jako biblický parfém.