Zdeněk Šorm, Nakresli mi Bibli
Když jsem poprvé uviděl knížku Zdeňka Šorma Nakresli mi Bibli, pomyslel jsem si, že je sestavená z dětských kreseb. Nenapadlo by mne, že je to dílo vyzrálého zkušeného autora. Kresby tak dobře imitují autentickou dětskou kresbu, že jsem musel knížku podrobně zkoumat, abych se nechal přesvědčit, že tato dílka nevznikla v nějaké mateřské školce. Ukázalo se, že s největší pravděpodobností nikoli. Začala ve mě ovšem hlodat pochybnost o čistotě autorových úmyslů. Autor si hraje na dítě, aby kniha působila autenticky, ve skutečnosti je to jen samoúčelná stylizace. Není tak kniha ve výsledku manýrou? Písmo manýru dotváří do svébytného gesamtkunstwerku knihy-teologie-obrazu-slova, to vše podřízeno originalitě umělcově. Není to nakonec drzost, právě takhle uchopit Bibli? Není to příliš? Copak je malíř světlonoš, který má druhým svítit na cestu svou interpretací? Tak provokativně jinou? Není to jen podbízení se okruhu obdivovatelů?
Možná si někdo z čtenářů vzpomene při prohlížení knížky na akvarely Paula Kleea. Ten mj. napsal: Jestliže mé obrazy často působí primitivně, pak je nutno chápat tuto primitivnost jako schopnost disciplinovaně redukovat na nejzákladnější. Je to jen úspornost, nejvyšší znalost profese, tedy protiklad skutečného primitivismu. (…) Prapočátky umění nalezneme stejně v etnografických sbírkách jako v dětském pokoji. (M. Lamač, Myšlenky moderních malířů, str. 209)
Zadíváme-li se do knihy Nakresli mi Bibli pozorněji, možná se necháme pomalu přivést k oné úspornosti. Zdánlivá primitivnost pojetí umožňuje soustředit se na podstatné a zároveň nechává velký prostor pro diváka. Šormovy ilustrace nejsou v tomto smyslu ojedinělé, podobně se k Bibli vyjádřil Ivan Urbánek (Josef, Eman, 2008). I jeho kresby jsou motivovány snahou o dosažení jakési meditační vrstvy textu. Urbánkovy kresby jsou ovšem pojaté formálně střídměji, sevřeněji. Z Šormových kreseb dýchá téměř až brutalismus, anarchie, divokost, nespoutanost, drzost. Tyto důrazy vyniknou, srovnáme-li jeho kresby s kresbami jiných autorů, které jsou viditelně inspirovány také dětskou kresbou, podíváme-li se např. na Nohavicův katechismus ilustrovaný Hankou Čermákovou. Její kresby jsou vedle Šormových smířlivé a nekonfliktní.
Domnívám se, že se Zdeňku Šormovi povedlo výtvarně zachytit své vlastní vnímání biblického textu, který, jak píše v úvodu, je pro něj stále méně srozumitelný. Komentáře jsou nejisté. Vždyť biblický text je často divoký, nespoutaný, drzý. Jeho uhlazování přinese v důsledku spíš komplikace než užitek. Přiblížit se k významu je těžké, mnohdy nemožné. Od doby jeho vzniku nás odděluje propast, stejně jako nás odděluje propast od našeho vlastního dětství, kdy jsme ještě nebyli vsazeni do pout společenských dohod a úmluv.
Podobně pojal Šorm písmo. Nepoddá se naší mysli lehce. Zdeněk Šorm v úvodu poznamenává, že není chybou, když se jeho texty těžce čtou. Vždyť ani Bible se nečte příliš lehkým tanečním krokem.
Domnívám se, že máme před sebou výrazné originální dílo, které dává možnost zakusit z Bible něco víc, než jen snahu o interpretaci. Dává čtenáři zakusit téměř hapticky možnost setkat se s Biblí jako textem, který promlouvá z velké hloubky a šířky a nutí člověka zpomalit.
A tak mám radost nad Zdeňkovou drzostí vytvořit v době lačnící po honbě za množstvím udělané práce za časovou jednotku obrazy svobodně nepoddajné, zdánlivě hrubě tesané, které svou křehkost odhalují pomalu a pozvolna.
Vykreslit plochu každého ze stojedenácti obrazů pastelkami stálo hodně promýšlení, fantazie i trpělivé práce. A všechno tohle může člověk vycítit i za texty, které jednotlivé kresby doprovázejí. Představují jakýsi zvěstný sumář, který se vztahuje přímo k vykládanému biblickému textu. Nejde o pouhý doprovod. Svým obsahem i formou, písmem daleko spíš autorsky svébytným než dětským, představují texty dalšího partnera k rozhovoru. S biblickým textem a obrázkem tvoří trojúhelník, který zve čtenáře, aby se k nim přidal.
K charakteristickým rysům textů patří vynalézavý jazyk. „Vlastně jsme se dostali,“ překvapuje sebe i nás autorský komentář u zprávy o stvoření (Gn 1–2). Nejde o samoúčelnou jazykovou hravost, která chce zapůsobit na čtenáře. Vynalézavost je tu ve službě autorovu pozvání objevovat: „S Ježíšem netrvá radost jen pod parou.“ (J 2) Jazykovou vynalézavosti autor upozorní, jak biblické poselství dokáže překvapit, popíchnout, otevřít nový pohled na sebe sama i náš svět. A to i ty, kdo se tím textem zabývají už nějaký ten pátek, popř. propadli přesvědčení, že je nic nemůže překvapit. Pozor tedy, „…i moudrost ale stoupne člověku do hlavy.“ (1 Kr 1–11)
Výtvarná neuhlazenost se v textové části odráží ve smyslu pro paradoxnost biblického poselství. Kontrasty moci a bezmocnosti („Dítě bez muže a prý král nade všemi?“ Lk 1,26–38), protiklady konvenčního pojetí šťastného života a perspektivy, již otvírají blahoslavenství, bezbranného svědectví pravdě a náboženské nabubřelosti autor předkládá jako výpovědi, o které je potřeba vždycky znova zavadit, nechat se jimi zneklidnit, nemá-li Bible zůstat zavřenou knihou, nebo pouhou příručkou náboženského sebeutvrzování. A tak Saula – Pavla „Kristus osvítí tak, že se mu všechno jasné zatmí.“ (Sk 9,1–3) Mimochodem, zdálo se mi zprvu nadbytečné, aby v novozákonní části zabírala kniha Skutků 22 dvojstran a kvůli tomu nepřišla na přetřes žádná z epištol. Autor ale právě z těchto příběhů vytahuje na světlo jejich paradoxnost. A tak to, co z apoštolských zápasů Lukáš při vyprávění své „druhé série“ uhladil, díky Šormovi vylézá opět na povrch.
Zároveň ovšem čtenář cítí z autorova přístupu pokoru. Už v tom, že si Šorm nevybírá jen látky libé jeho autorskému naturelu, ale až na několik výjimek předkládá poselství Písem v jejich bohatém spektru. Vyrostl v českobratrské tradici, která neškrtá předem to, co se konfesním, ideologickým či liturgickým brýlím nehodí. K pokoře ovšem zve i nás, své současníky. Vždyť „ani vědecké kapacity si nevystačí se svou moudrostí“ (Mt 2). Pokora umožňuje nacházet vděčný a užaslý vztah ke stvoření a možná ještě víc přijímat nezaslouženou obdarovanost milostí. Chrání nás před tím, abychom si po farizejsku nepletli „pomoc s výběrovým řízením“ (Mt 9,9–13).
V žádném případě ovšem pokora neznamená rezignovanou přihrbenost. Neboť pokorný úžas se dřív či později přetaví ve věrnost a zápas o nalezení důvěry ve smysl Božího pozvání. A tak i jinak v mnohém problematický Jozue v autorově podání „není dobyvatel. Rozhodnost a udatnost prožívá v důvěře a věrnosti.“ Až provokativní tvář pokory pak vysvitne z komentářů, jimiž autor provází Ježíšův příběh. Nejenže „tichý král způsobí pěkný poprask,“ on rovnou falešnou zbožnost „vypráská z chrámu.“ Tam, kde se ke slovu dostane pokorné a důvěřivé naslouchání, vzniká pak prostor pro autentickou lidskou samostatnost. Chromý ve vratech chrámových „není odkázan na almužnu, ale stojí zase na svých.“ Nikoli, aby vykročil jako osamělý střelec či moderní individualista, ale je pozván „k životu v důvěře“ (Sk 1,14).
Ne náhodou jsou právě scéně vyčištění chrámu věnovány hned dvě šormovské „ikony“. V době, která nesnesitelně lehce přitakává návratu náboženství, ať už v podobě někdy poněkud obskurních metafyzik, halasně propagovaných nacionálně-křesťanských jistot či až sektářsky laděných církevnických pravd, představují Šormovy ilustrace i komentáře užitečný antitoxin. Provokují náboženskou usedlost (či sedlinu) tím, jak vyzdvihují riskantnost, k níž důvěra biblických svědků vyzývá. Jistoty světa rozděleného na naše a cizí, spravedlivé a hříšné, správné a špatné zpochybňují jako falešné, když upozorňují na nezaškatulkovatelnost milosti a hospodinovské svobody. Provokují novou potřebu hledat, jít dál místo předčasného spočinutí nebo úniku, ať do nebe či vlastního nitra. S tím ovšem souvisí ostré varování před propojeností duchovní autority a moci nad druhými: „Vražedná není nevěra, ale víra, která zapomněla, že není Bohem“ (Mt 26,57–68). Autor varuje, že skutečné dusno a nesvobodu do lidských životů i společnosti vnášejí „ti, kdo mluví za Boha“ (Sk 5,17–32).
Při čtení jsem zjistil, že čtenářsky podnětné mohou být i vlastní přeřeky, třebas když na první dobrou přečtete, že „opravdu miluje, kdo lásku jenom neoplácá.“A když vás čtení těch neskladných výpovědí psaných písmem někdy k nepřečtení začne iritovat, vždycky si připomeňte – ono to takhle drhne a neladí nejen v grafice této knihy, ony takhle drhnou a s naším životním či duchovním založením neladí i samy biblické výpovědi.
Zdeněk Šorm, Nakresli mi Bibli, Kalich 2019