Evangelická Akademie pozvala na 15. ledna 2001 několik osob z různých církevních okruhů na panelovou diskusi s tématem: Světová rada církví a církve v komunistických státech. V panelu byli šéfredaktor švýcarského časopisu G2W (Glaube in Zweite Welt) Erich Brynel, bývalý člen ústředního výboru SRC a také její prezident (69–91) biskup Heinz Held, historik Armin Boyens, vrchní církevní rada Harald Bretschneider z Drážďan, jeden z hlavních iniciátorů akce „proměnit meče v pluhy“ v bývalé NDR, a moje maličkost v roli evangelického disidenta.
Erich Brynel vysvětloval poslání časopisu G2W, který byl založen v roce 1972 se záměrem zaplňovat prázdná místa v mediální oblasti podáváním necenzurovaných informaci o situaci církví v komunistických státech. Zároveň si přál být hlasem těch, kteří byli umlčováni nebo ze strachu mlčeli. G2W byl v církvích německy mluvících zemí přijímán rozdílně. Od souhlasu až po energické odmítání. Někdy docházelo k občasné dělbě práce mezi vedením některé zemské církve a G2W. SRC však byla v tomto ohledu velmi rezervovaná, takže G2W paradoxně získal mnohem větší ohlas u „Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě“. Tato skutečnost mluví sama za sebe.
Biskup Held odpovídal velmi diplomaticky na tvrzení historika Boyense, že na základě studia archívů KGB a německé Stasi bylo zjištěno, že na půdě SRC docházelo k silnému působení a vlivu východních tajných služeb. Připustil sice, že se v minulosti mohlo leccos dělat jinak, vyjádřil ale názor, že cíle, které si SRC kladla, se částečně dařilo naplňovat. SRC měla podle Helda prý dva cíle: poskytovat církvím za železnou oponou nezbytné informace a ulehčovat jim v komunistickém světě život. Připustil, že SRC účelově navazovala kontakty s vládnoucími vrstvami v těchto státech, aby snáze mohla plnit uvedené cíle. SRC dávala jednoznačně přednost metodě „tiché diplomacie“ a odmítala se presentovat v hlasitých deklaracích a protestech, které považovala za kontraproduktivní.
Oponoval jsem otázkou, zda ekumenické hnutí reprezentované SRC bylo ještě církví? Jestliže ano, pak jakožto církev opomenula SRC vydat svědectví pravdě a zakrývala skutečný stav věcí, a svým mlčením se tedy fakticky stala spojencem utiskovatelů. Církev přece nesmí mlčet, když jsou pošlapávána základní lidská práva a když se obyvatelstvo i církve stávají rukojmími státních teroristů. Pokud se SRC považuje také za církev, nemá právo stáhnout se ve svém zápase za bariéry politického kalkulu a diplomatických metod. Církev má jen jeden ofensivní nástroj, slovo, a její hlavní obranný val je věrnost poznané pravdě i za cenu utrpení a kříže.
Německý účastník panelové diskuse z Drážďan naopak vyjádřil svůj vděk za „diplomatické“ aktivity SRC, které prý účinně pomáhaly východoněmeckým církvím postupně se vymaňovat z tísnivé izolace, způsobené obzvláštní horlivostí východoněmeckých mocipánů. V diskusi zazněly i další hlasy.
Paul Oesterreicher z Londýna upozornil, že po delší dobu byl činný na obou stranách zároveň. Byl mužem církevního vedení, sekretářem Britské ekumenické rady pro východní Evropu a zároveň byl aktivní v zápase o svobodu v komunistických zemích. Udržoval kontakty např. s českými disidenty. Takový jistě nestandardní postoj považoval za možný a legitimní, i když se to do praxe dalo uvádět jen velmi obtížně, neboť narážel na obou stranách.
Na obhajobu SRC její současný generální sekretář pan Konrad Raiser upozorňoval na fakt, že církve v minulosti nijak zvlášť aktivně neobhajovaly základní lidská práva, a proto SRC nemohla organicky navazovat na bohaté a povzbudivé dědictví zápasu o dodržování základních lidských práv.
Z pléna zazněla hypotetická otázka, co by se stalo, kdyby SRC otevřeně a pravdivě kritizovala poměry v bývalém SSSR, a v důsledku toho by pravoslavné církve opustily světovou organizaci. K. Raiser, ale ani nikdo jiný na tuto spekulativní otázku nereagoval. Upozornil však, že současné vztahy mezi SRC a ruskou pravoslavnou církví dosáhly historického minima, ale že přesto nikdo neuvažuje o tom, že by ruská pravoslavná církev měla být ze SRC vyloučena. Jak se ale v budoucnu zachová ruská pravoslavná církev, to bude záležet jen na ní.
Na závěr tohoto večera generální sekretář SRC vyjádřil lítost nad skutečnosti, že rozhovor se točil téměř výlučně kolem minulosti a že v něm nezazněly podněty, jak s těmito zkušenostmi naložit, jak vykročit z bludného kruhu omylů a vin, žalob a obhajob na adresu SRC. Panel se konal v předvečer zasedání Ústředního výboru SRC v Postupimi a bývalo by jistě žádoucí, kdyby se tak stalo. Organizátoři pochybili, že tomuto setkání dali k dispozici příliš krátký čas.
Berlínské setkání nebylo jediným tohoto druhu na mezinárodní ekumenické půdě. Bylo jich několik a otázky, jak dalece SRC obstála, se ozývaly znovu a znovu.
V časopise G2W 3/2001 v poznámkách ke zmíněnému zasedání Ústředního výboru SRC na str. 12 je uvedeno, že gen. sekretář K. Raiser avizoval vznik tzv. Komise pravdy, která by jako obdobná komise kdysi v Jižní Africe hledala odpověď na otázku, zda a do jaké míry byla SRC a jiná ekumenická grémia zneužita východními tajnými službami k prosazování sovětských velmocenských zájmů. Skutečnost, že tato otázka byla takto precizně formulována a že byl ohlášen studijní pokus tuto skutečnost vyjasnit, je jedním z důležitých plodů dosavadní ekumenické diskuse. Bude třeba pečlivě sledovat práci této komise a zároveň dbát o to, aby v ní nechyběl ani náš hlas.