Pradějiny sepsali pro širokou čtenářskou obec Jiří Beneš (vedoucí biblista Husitské teologické fakulty UK) a Petr Vaďura (kazatel a rozhlasový pracovník). Nejsou koncipovány jako vědecká publikace. Jeden z autorů (Vaďura) klade otázky, někdy prosté, jindy sofistikované, a druhý (Beneš) se pouští skoro s hlasitou radostí do odpovědí, jež umožňují i ne dost vzdělanému, nebo spíš biblicky zanedbanému čtenáři, schůdnější pochopení. V rozhovoru dvou biblistů a zároveň žurnalistů vzniká jakási dějeprava pro dospělé, která ovšem (zatím) zahrnuje prvních jedenáct kapitol knihy Genesis.
Oba biblisté jsou přesvědčeni, že čtenář biblických textů vstupuje do prostoru přesvědčivého výkladu teprve svým osobním, angažovaným pochopením. Tato hermeneutika a pedagogika je hodna ocenění.
Za otázkami a odpověďmi se skrývá teologie, jež má sice protestantský ráz, ale neodpovídá přímo žádné teologii nekatolických církví u nás. Je tu osobní teologie Benešova, která někde jemně hladí, jinde hodně studí. Proto ani Český ekumenický překlad není pro naše interpretační duo dost přesvědčivý. To se jeví navenek tak, že je někdy citován ČEP, jindy nabízí Beneš svůj vlastní, pokud možno doslovný, překlad. Sledujeme metodu, kterou vštěpoval Benešův guru J. Heller už začínajícím studentům a kterou pěstoval nizozemský teolog K. Deurloo.
Kniha, v protestantském prostředí dost neobvyklá, postupuje od dvojí zvěstné zprávy o stvoření přes Noeho a „jeho“ potopu až k těžišti Tóry. Laskavě, ale přitom dost razantně dávají naši biblisté zvídavému laictvu na vědomí, že v biblických příbězích naprosto nejde o nějakou historii (ve smyslu kroniky), nýbrž o osobní oslovení, apel, atak a pozvání. „Společným jmenovatelem všech těchto příběhů je lidské selhání … Lidé, kteří tu vystupují, se dopouštějí chyb, svévole, ba dokonce zločinů. Pokud je to však možné, Bůh do těchto selhání vstupuje a lidem nabízí novou šanci. Všechna tato vyprávění tak mají nějaký přesah do budoucnosti…“ Boží vstupování je ve skutečnosti sestupování. Zde navazuje Beneš opět na Hellera. „Přesah do budoucnosti“ je možná ozva některých úvah Hejdánkových a Balabánových.
V oddějinnění toho, co nazýváme dějinami, jdou biblisté Jiří a Petr hodně daleko. Ani stvoření, jež je jim čirou přítomností, nemluví de facto vůbec o minulosti; mluví-li se v Gn 1,1 o „počátku“ (réšít), nejde o žádný chronologický počátek; proto Beneš překládá „počátek“ slovem „hlavně“. To ovšem není stylisticky pěkné, a navíc je to matoucí. Bible je dějinně komponovaná: počátek – „prazjevení“ – Hospodinův vyvedenec (odposlanec) Abram – dějinné počátky – různé epochy: soudci – králové – pády samostatnosti – exil atd. Bible klade přece důraz na svědectví, čtěme list Hebrejům: Abraham věřil, Noe věřil – atd. A to vše proto, že Hospodin se rozhodl vstoupit do dějin tak, že je zahájí: „Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy…“ (Žd 11,3). Ano, každá minulost se má stát přítomností, není však vymazána: stává se svědectvím, jež napomáhá naší životní orientaci. To ovšem říká sám Beneš v úvahách o rodokmenech (toledót), ať už se týkají dlouhověkovců, nebo těch dalších, včetně novozákonních. Tato posloupnost vytváří jakési (nejen chrámové) sloupy v dění, jímž procházíme, vzpomínky nás podpírají a inspirují. Beneš výborně objevuje i jiný aspekt: rodokmeny byly též bohoslužebnou četbou, hrází proti vegetační cykličnosti a ukazatelem, „kudy vede cesta do budoucnosti a jak se po ní dá jít…“ (str. 246)
K základním biblickým pojmům patří termín „smlouva“ (b-rít). Prý je tu souvislost mezi označením „smlouva“ (b-rít) a louh (borít). Smlouva louží, čistí, poznamenává každého nějakou „invaliditou“ (můj výraz – mb). Jákob po zápase s Neznámým u Jaboku kulhal. K tomu má nebo chce ukazovat i obřízka. Tyto skutečnosti jsou příliš syrové, než abychom jim byli úplně právi, skutečnosti kolem smlouvy a obřízky procházejí proměnou. Nastupuje „nová smlouva“ vepsaná, jak říká Jeremjáš, do srdce. Vzniká nová spiritualita ducha. S tím koresponduje janovské pochopení v Novém zákoně.
Tady bych chtěl poznamenat: Benešova konfrontace starozákonních míst s místy novozákonními je významná, ale ne vždy význačná. Někdy získáš dojem, že je tu kazateli všech církví praktikovaný pseudohermeneutický trik „Hop, a je tu Ježíš!“ To však je spíše jen šelest.
Geografika demaskuje Beneš po hellerovsku jako stručná aktuální poselství. Výklady o Bábelu jako Blábolu jsou velmi instruktivní, i dnes jsou totalitarismy charakteristické obřím a krutým úsilím o (takzvanou) jednotu (hitlerismus, stalinismus, ale i náš obyčejný český komunismus – připomíná čerstvě husitský biblista). Excelentně je formulovaná věta: „Taršíš … je místo, kam se utíká před Hospodinem.“ (str. 249)
Prostý čtenář, jemuž je část dějepravy Benešovců adresována, si pročistí mysl a zklidní srdce, když se zbaví hloupých otázek (například: kde vzal Kain ženu) a přimkne se k tomu, co má povahu ústřední důležitosti. Dozví se o „luku duhy“ (str. 231) a zjistí, že Nimrod není označení myslivce, ale že jde pravděpodobně o mezopotamského boha války a lovu, v Bibli ovšem polidštěného. Tady Beneš et consortes nešetří louhem, a dobře tomu tak.
V pevně formulované kapitole o Tóře připomíná Beneš spjatost židovského Zákona (Tóra, to co „ukazuje“ k Božím orientujícím pokynům – str. 276) s Prostředníkem (prototypálně je jím Mojžíš), kultem (ten proroci často kritizovali, ale nezpochybňovali) a přinášením obětí. Prostředník (a to připomíná Beneš objevně – str. 281) zachraňuje ve chvíli radikální krize, kdy se vztah Hospodin – Lid rozsypává a někdy zcela mizí, „navzdory Božímu záměru“. Mojžíš sám sebe ztrácí, ale touto sebeztrátou odvrací důsledky Božího rozhněvání.
Někde hraničí Benešovy explikace s jakousi alegorézí. Noe dostává od Hospodina instrukci, aby archu „vysmolil“ uvnitř i zvenčí. Pro vysmolení je užito slovesa k-p-r, jehož vlastní význam je smířit. Avšak výraz kofer – smůla je vzat z cizího jazyka a nemá s pojmem označujícím smíření nic společného. Tady se investigátor Beneš blíží některým rabínským výkladům, které si dovolují ještě víc. Je však v plném právu, když vidí stavbu záchranné Lodi jako akt bohoslužební a spirituální.
Hodné pozoru jsou krátké, ale vydatné úvahy o Boží lítosti v Gn 6 (str. 170nn). Tady jde o božskou Hospodinovu emocionalitu (můj výraz – mb). „Vypravěč nám to přibližuje pomocí tzv. antropomorfismu, tedy výrazu, jímž se Hospodinovo jednání popisuje jako jednání lidské.“ (str. 172). Na to navazuje Benešovo přesvědčení, že „vypravěč používá zmíněné antropomorfismy především proto, aby Boží jednání zlidštil…“ (rovněž str. 172). Ale kde je hranice mezi metaforou a skutečností? To, že Bůh ve svém srdci trpěl, není jen metafora, to je skutečnost, není to jen zlidštění pro naše uši.
Satis, hic Rhodus… V libé knížce, kterou lze srdečně doporučit, a to právě proto, že je trochu pórovitá, se objevují pěkná nezvyklá slova, například o „čtyřhlavé řece“ (str. 65); na druhé straně je tu ono pochybné „přeci“ nebo „přesně tak“ (fuj!).
Doporučuji Pradějiny Jiřího a Petra všem písmákům a biblistům, těm prostým i těm biblicky vzdělaným. Tažme se po budoucím, jež v estetickém náčrtu vyhlašuje Bible už ve svých pradějinách, a biblické budoucno prolne do naší přítomnosti.
(redakčně kráceno)
Jiří Beneš, Petr Vaďura, Pradějiny
Kalich Praha 2010, 288 str.