Obraz první: Polskoběloruská hranice
Ráno v devět hodin předjíždíme frontu několika set automobilů a zastavujeme před budovou celnice. Zde se dozvídáme, že všechny nové vozy je nutno prověřit, zda skutečně patří majiteli. Jistě potěšitelné opatření na hranici, kde mizí každý den mnoho kradených automobilů z celé západní Evropy směrem do bývalých zemí Sovětského svazu. V době optických kabelů, počítačů, Internetu a součinnosti celníků s pražskými ministerskými úředníky tato operace trvá šest hodin. Pražský řidič, parkující vedle, nás ujišťuje, že šest hodin je vynikající čas, většinou to bývá hodin osm až dvacet čtyři. Po čtyřiadvaceti hodinách celníci musí auto propustit, nebo vrátit. Poté jsme vpuštěni do fronty a po chvíli díky naší drzosti se ocitáme před hraniční závorou.
Další tři hodiny bezvýsledně pobíháme od jednoho běloruského celníka ke druhému s jakýmsi ústřižkem, kterému říkají „talončik“. Na tento talončik je nutno nasbírat asi pět různých razítek, nepodařilo se nám pochopit systém, ale jen to, že bez talončiku to prostě nejde. Naše snahy urychlit přechod hranic končí vykázáním celé naší výpravy (pět osob ve Škodě Octavia) do vozu. Zde čekáme a pozorujeme hloučky zlenivělých pokuřujících celníků s obrovskými čepicemi na hlavách, jak ubíjejí čas, aniž by se obtěžovali urychlit celní odbavení. Formuláře jsou zásadně pouze v azbuce.
V pátek, po celkově devíti hodinách čekání, se naše auto vydává přes hranice (drátěný plot, kvalitou podobný tomu, který nás odděloval před rokem 1989 od západní Evropy). Čtyři kontroly, pokaždé kontrola kufru, vozu, pasů, na poslední kontrole odevzdáváme talončik a slunce zapadá a před námi je 360 km dálnice do Minska.
Obraz druhý: Minsk
Cesta po dálnici, na které je maximální povolená rychlost 100 km/h, se protáhla díky mnoha omezením rychlosti na 30 a 70. Po každých asi čtyřiceti kilometrech je v obou směrech dálnice (dva mizerné asfaltové pruhy bez krajnic, dopravního značení a svodidel) tzv. GAJ – kontrolní bod se závorou a policisty v bíločernošedých maskáčích se samopaly na zádech.
Do Minska přijíždíme na místo domluveného srazu (náměstí Svobody č. 23, kancelář Charty 97) s asi dvanáctihodinovým zpožděním ve dvě v noci. Samozřejmě na nás už nikdo nečeká, a tak se po několika v tuto hodinu neslušných telefonátech rozhodujeme strávit druhou noc v autě. Sedím za volantem a můj spolucestující mi podává plechovku piva po 1200 km cesty. Po jednom hltu mu ji vracím a v té chvíli nás míjí policejní „gazík“. Zastavuje před námi a po kontrole dokladů jsem odveden do gazu. Zde mi tři maskovaní policisté smrtelně vážně oznamují, že mě vsadí do vězení, zabaví řidičák a auto a pokuta bude činit asi 200 USD. Velmi se divili, že jsem nepil vodku a víno, musel jsem na ně dýchat. Když jsem navrhl, abychom oboustranně uspořili čas tím, že okoštují české pivo – namísto zbytečného odběru krve, ve které nic nenajdou – obrátili po dvaceti minutách celou záležitost v žert, vyžádali si několik plechovek piva a odjeli.
Druhá noc v autě byla opět „výživná“, usínali jsme rychle, vedle hlavy mi někdo vysunul nohu… Celou noc prší, dvacet metrů od auta hoří kontejner plný odpadků a škvařících se plastových obalů. Běžný způsob likvidace komunálního odpadu, který se úspěšně používá i na Ukrajině a v Rusku.
Kalné studené ráno, přestalo pršet a my se přesouváme na poštu, kde začínáme první telefonické kontakty. V průběhu soboty jsme navštívili celou řadu lidí z běloruské demokratické opozice, předali počítačové vybavení, fax, modem, předali jsme pozdrav prezidentské kanceláře, pana kancléře Medka Chartě 97.
Poté jsme navštívili pietní místo Kuropaty, kde komunisté zavraždili a pohřbili v letech 1937–1941 do hromadných hrobů několik desítek, snad i stovek tisíc nevinných Rusů, Bělorusů, Židů a Poláků. Na hrobech v dešti připravovaly dva mladé páry z nedalekého sídliště šašlik na ohni, o strom byly opřeny čtyři láhve vodky. Při návratu se ptám našeho průvodce, vracíme-li se zpět do bytu evangelického kazatele. Dostává se mi odpovědi, že žádného kazatele nezná, pouze plukovníka a ukazuje na dům, ve kterém bydlí, na střeše deset metrů vysoká anténa, je totiž radioamatér. Nevím, zda to je legrace nebo realita, ale zdá se, že to je cosi jako konspirace. Na obědě u evangelíka společně se spisovatelem a filozofem večer předáváme počítačové vybavení katolíkovi a spíme u kalvinistky. Všichni mají společný boj proti Lukašenkovi. Jsou organizováni v Běloruském národním frontu Adražděnije, Chartě 97, Vesně 96, Mladé Frontě, Mladé Bělorusi atp. Večer jsme zahrnuti běloruskou pohostinností, usínáme na pět hodin konečně ve spacích pytlích na zemi. Ráno v 7 hodin se loučíme a jedeme na venkov.
Obraz třetí: Džeržinsk 98
Necelých čtyřicet kilometrů západně od Minska leží městečko Kojdanova. Komunisté zde v roce 1933 zbořili kostel a hřbitov reformované církve. V dobách protireformace našel v tehdejším Litevském knížectví útočiště i Čech Jan Krajinský a stal se – v 17. století – v Kojdanovu pastorem. Zde běloruští kalvinisté hodlají postavit pomník Jeronýmu Pražskému (upálenému rok po Husovi). Lukašenko jim ovšem vztyčit skulpturu s názvem „Památce Jeronýma Pražského“ nedovolil. Ve třicátých letech tohoto století komunisté dávají městu nové jméno Džeržinsk podle Felixe Džeržinského, který je známý spíše jako Železný Felix – kat běloruského národa.
Asi po hodině hledání stojíme u zbytku zdiva na okraji velké prolákliny. Ptali jsme se několika desítek lidí na kostel, ale povědomost o historii svého města má méně než desetina jeho obyvatel. Na centrálním náměstí stojí deska cti s vynikajícími pracovníky a velká socha Lenina. Navštěvujeme muzeum, kde zhlížíme expozici přírodnin a expozici dějin města a okresu. Je tristní, co museli tito lidé během pár generací vytrpět od bolševiků, komunistů, fašistů, znovu komunistů – a nakonec policejní postkomunistický stát soudruha Lukašenka. Okres plný starých chudých roubených domků, ale i rozpadající se novostavby, křivé chodníky a rozbité cesty. Hlavní třída Karla Marxe připomíná spíše tankodrom, nad krásným městským parkem krouží stovky krkavců, z nebe padají jejich pírka, vysvítá sluníčko a my se dovídáme, že vrch, na kterém stál kostel, byl odtěžen na stavbu cest a nemocnice, dovídáme se, že lidé chtějí zpět komunismus a Sovětský svaz. Na schodech do muzea je poslední schod namísto ostatních šestnácticentimetrových vysoký pětadvacet a první zase jenom pět (dvakrát na zabití). Lidé nechtějí tržní ekonomiku, chtějí jistoty, rovnost, ale bohužel už neumějí po osmdesáti letech postavit ani rovné schody. Babky se tísní v katolickém chrámu a líbají kříž, neustále se křižují. Mládež nevidět – ani v kostele, ani na ulicích. Zastavujeme, před kasárnami stojí monument, srp a kladivo a znak bývalého SSSR. Fotografujeme, nikde nikdo, pustá silnice, hlouček policistů a vojáků nás pozoruje z vrátnice, asi sto metrů vzdálené. Poslední z nás nasedá, čeká nás 1200 km do Třebíče, když po ohlušující ráně nám vypadává zadní sklo vozu. Poněkud v šoku rychle opouštíme Kojdanovo, až po dvaceti kilometrech zastavujeme a vybíráme střepy z věcí a jídla, zadní sklo nahrazujeme spacím pytlem. Těžko říci, čím jsme koho popudili, jedno je nám ale jasné, pokoušet se zde celou věc vyšetřit je přinejmenším blbost. Na zpáteční cestě projíždíme běloruskými lesy, navštěvujeme Brestskou pevnost, tentokrát čekáme na hranicích pouze dvě hodiny. Platíme pokutu, ekologickou daň, křičí na nás nějací lidé, chtějí úplatek, zase se rozpršelo, obtěžují nás veksláci, kriminální živly, prostě pohoda. Snažíme se předběhnout celou frontu s poukazem na rozbité sklo. Naše tvrzení, že sklo nám vystřelili jejich kolegové, se nesetkalo s velkým pochopením. Ven! English? Ven! Deutsch? Ven! Italiano? Ven! Celník propadá zuřivosti a staví nás na konec fronty. Poslední razítko nám uděluje opilá sfinga v obrovské placaté čepici, která vydává jen jakési mručení. Nějací Holanďané zmateně vyplňují formuláře v azbuce, odjíždíme z „půlnočního království“ do „země krále Miroslava“.
Obraz čtvrtý: Několik faktů a čísel
Lukašenko – bývalý komunista, předseda Kolchozu, nyní legitimní diktátor – se dostal k moci demokratickou cestou. Aspiruje na prezidenta SSSR a činí pro to praktické kroky.
Program Rusifikace Běloruského národa, jehož je Lukašenko nejvyšším představitelem, naráží především na odpor části Bělorusů, jichž je v 10 miliónovém Bělorusku asi 80 %. Lukašenko tvrdí, že přičlenění k Rusku chce většina národa, opozice tvrdí opak. Katolíci a protestanti jsou proti Lukašenkovi, rovněž tak veškeré populární rockové kapely. 50 % populace se hlásí k pravoslaví a Lukašenko se tohoto faktu snaží maximálně využít. Odtud vznikl pro Lukašenka název „pravoslavný ateista“.
Před čtrnácti dny Běloruská duma neschválila odchod ruských vojsk ze země, Lukašenko se sešel v Jaroslavli se sedmi ruskými gubernátory, kteří ho podpoří v prezidentských volbách v Rusku.
Roku 1994 schválena ústava – 1995 referendum – 1996 Lukašenko mění ústavu
V současné době probíhají ve státní správě a státních firmách tzv. prověrky loajality Lukašenkovi (obdoba našich stranických prověrek z roku 1970).
Policistů – 200 tis.
Vojáků – 70 tis.
Pořádkové síly OMON a KGB – není přesně známo, ale společnost je prošpikovaná skrz na skrz.
Lékař má plat 50–70 USD.
Policista 150 USD.
Dělník 50–80 USD.
Ve městě Vitebsk se formují oddíly ruských kozáků připravených zasáhnout v Bělorusku.
Bělorusko je vyhodnoceno jako třetí nejhorší diktatura světa. Běloruské střední školy jsou rušeny a zavírány. Ve věznicích se ocitají i patnáctiletí vězni.
Bělorusko bylo nejvíce postiženo černobylskou katastrofou. Podle běloruských úřadů je 23 % území kontaminováno do té míry, že je tam nebezpečno žít. (Vláda Ukrajiny přislíbila Západu, že za tři miliardy dolarů elektrárnu definitivně zavře v r. 2000.) My Češi se těšíme na rok, kdy se staneme členy NATO a EU. Do Brestu je to z Ostravy okolo 500 km…
Zvláštní poděkování sponzorům:
Nadace Člověk v tísni, Petr Chmel, Ing. Zbyněk Němec, Horácké noviny, Datas – a všem, kteří přispěli k uskutečnění této mise.