„Rozpočítávání dnů a nocí“ Rudolfa Battěka se odehrávalo v době sevřené stěnami opavské a ostravské věznice (1980–1985), prosvětlené vzpomínkami na manželku Alici a další duchovně spřízněné osoby. Rudolfa Battěka známe spíše jako ekonoma, zakladatele KANu, vydavatele samizdatových Dialogů, mluvčího Charty 77, vězně, a po roce 1989 jako poslance Federálního shromáždění. Básník se nenechal sevřít atmosférou věznice, jako předtím nebyl ochromen totalitou. Básněmi jsme pozváni do zajímavé společnosti. Rozpočítávat se učíme od Teilharda de Chardina a pokračovat můžeme s Johnem Backerem, Henri Bergsonem, Erasmem Rotterdamským, Vincentem van Goghem i J. S. Bachem a jeho rodinou. Rozpočítáváme hodiny a dny. Poznáváme jejich váhu a moc. Dokonce i vůni dávných, až starověkých nadějí, začtemeli se do baladické litanie na staroperské téma „Sny dnů a nocí“.
Jako každý dobrý autor, i básník se ptá: „Co přispívá k mému údivu“. Nejen filosofie, i básně začínají údivem, úctou, a bibličtí autoři začínají dokonce bázní. U Battěka nejde o wolkerovskou inspiraci ani o vězeňskou vyprahlost, která si váží i mouchy běhající po holé stěně. U Battěka nacházíme v básních inspiraci neobyčejnou pozemskostí, která mu dovoluje říci, že k jeho údivu přispívá:
Obyčejnost věcí jež beru do rukou
proměny k nimž nijak nepřispíváme
Úroky za něž nenesu odpovědnost
Prosby vznášené in contumatiam
Neklid za maskou společenské uhlazenosti
Uhlazenost s notnou dávkou suverenity …
Hlad po slovech v nichž není kalkul zisku
Slova v nichž je hlad po procitnutí
Procitnutí k němuž je obtížné dojít a setrvat …
Převleky v maskách užitečnosti a prospěchu
Modely na modelkách vinoucích se
v pózách rockového rytmu
Johan Sebastian Bach jeho rodina
a jeho fugy…
Napjaté očekávání i přání se ozývá z básně o slovu. Básník připomíná úděl slov a nezoufá si. Ani ve vězení se mu slovo nezdá zbytečné. Tuší, že slova jsou nesena něčím jiným než frází a únavným žvatláním nebo neúctou. Slova slouží lidské existenci a plní-li svou funkci, pak odkazují k oné neobyčejné pozemskosti, která se rozevírá onomu hlasu „odjinud“:
Ptám se tě slovo co chceš
Chci mluvit lidskou řečí
a neztratit svou tvář
Do půdy zapustit kořeny
a nevyrvat je v křeči.
Jazykem srdce být
tvých lásek průvodcem
Být nástrojem tvých her
v nichž o život se hraje
Být stokrát vyřčeno
a s ozvěnou se vracet
Být stokrát slyšeno
a nikdy neselhat
V knize psáno jest
žes bylo na počátku
Ptám se tě slovo
zda budeš na konci
Knížku básní ilustroval sličným a podnětným způsobem Jan Kristofori. Vydal ji roku 2001 jako 25. publikaci ve svém nakladatelství Zdeněk Susa – Středokluky.