V knižní edici Otisky, vydávané nakladatelstvím Eman, vyšlo prozatím jenom několik svazků – a zrovna ten třetí v pořadí, totiž básně v Kyjově žijícího Miloše Kölbela (ročník 1955), byl vydán ve výběru Jiřího Šimsy už před drahnou dobou, tj. s vročením 2006. Přesto si zaslouží nikoli pouhou zmínku, nýbrž i náruživé připomenutí: vezmeme-li kupříkladu v letošním čase mezi zimou a jarem tento svazeček z Otisků poprvé nebo poznovu do ruky, začteme se do jednotlivých autorových textů s pocitem, že jsou takříkajíc nadčasové, že nestárnou, nebo že jakoby vskutku nestárnou. Přitom je ovšem název Šimsova výboru více než časový a je nepochybně záměrně časový: Rok na čtyři doby.
Není to však nikterak náhodný název, navíc respektuje několikero zajímavých souvislostí (ale i paradoxů) daného výboru: především jde o verše vybrané z relativně nedlouhého životního úseku, čili pouze z let 1997–2000. Šimsova vnímavá a vykladačská předmluva nepraví, zda Kölbel psal také předtím, zdali tvořil co básník ještě v dalších letech, tj. na počátku třetího tisíciletí, zdalipak má v úmyslu poezii psát i nadále. Nic z toho nám není povědomo, Kölbelovu básnickou tvorbu můžeme tudíž hodnotit pouze v časovém výseku uvedeného čtyřletí. A ty čtyři doby, připomenuté v titulu knihy, to nejsou toliko čtyři roční období, i když taková asociace se nabízí hned na první pohled: jsou to přece též určité symboly duchovních zkoušek, provázejících náš životaběh v rámci jediného roku stejně jako v rámci lidského životaběhu celého.
Své zamyšlení nad autorovou poezií Jiří Šimsa pojmenoval Tao na Slovácku – a reagoval tím mj. i na konstatování, že Kölbel se narodil v Kyjově, že "žije tamtéž a hodlá tam i zemřít". Právě k tomu se váže formulace, že jeho život je dán též "také psaním, do kterého vepisuje své koany". Ano, v autorových verších nejednou narazíme na přitakání tvaru a vůbec na variaci básnického koanu; je to slovo, které dobře poslouží jako charakteristika jeho tvorby, přece jenom však číst a přijímat Kölbelovy texty jako poselství nějakého "mudrce z Východu" je sice svým způsobem nemálo přitažlivé, rovněž však poněkud zjednodušující. Vždyť při vší úctě k taoismu a k jeho novodobým filosofickým variantám vyvěrá Kölbelovo meditování ve verších nadmíru z tradic a jistot české reflexivní poezie, z jejích tradičních, ne-li přímo kanonických motivů, k nimž patří také obrazy vína, vinařství či vinobraní atp., jakož i jejich užití co obrazů symbolických a zároveň veskrze reálných.
Ze stanoviska literárněkritického či literárněhistorického bychom mohli básně z výboru Rok na čtyři doby označit za svébytné poetické morality, případně za takový typ básnictví, jehož poselství či poslání je určováno přesvědčivou etickou invencí. Vychází se zde totiž z principu přirozenosti, a tedy též z mravní oprávněnosti a zakotvenosti osudu žitého v souladu s vyšším duchovním řádem – a zároveň mnohdy, neméně poučeně, i v nesouladu s neřádem hojných věcí a záležitostí pozemských. Proto přece Kölbel píše s jistým trpkým steskem o "bludu o nebi na zemi", proto klade do asociativní řady vedle sebe taková slova jako "rozřešení" a "rozhřešení", proto si je vědom kupříkladu i závažného "rozdílu mezi plížením, plazením a pokorou".
Básník přitom volí formu kratičkých veršových zápisků, leckdy ze zcela pochopitelných důvodů tíhnoucích k aforističnosti, k rozmanitým podobám sentence. Určujícím autorovým žánrem se však zdá být básnická meditace, někdy formulovaná jako deníkový záznam o několika verších, jindy jako skica poetické vize, nejčastěji však demonstrovaná co zapsání nějaké kontrastně laděné myšlenky. Jistěže, věru všude vůkol mohou na nás číhat samí pomyslní i nepomyslní "černí slimáci" – leč na to praví Kölbel: "Ani beznaděj, ani smíření." A je zajímavé, že se jako umělecké autority ve světě poezie a dozajista nikoli pouze poezie dovolává arcisršatého a přitom duchovně houževnatého Ivana Diviše, zesnulého právě v tomto údobí, z něhož pocházejí vybrané Kölbelovy verše.
Svým nevtíravým, leč úporným důrazem na nezbytnost celostné filosofie života i na co nejharmoničtější filosofii našeho konkrétního údělu se Miloš Kölbel stává mluvčím nebo reprezentantem moderní etické poezie. O jeho verších by se mělo vědět, jeho verše by neměly zapadnout – a můžeme dychtivě očekávat i jeho nové básně, spatří-li světlo světa. V jednom má však básník jasno – v základních člověčích hodnotách. Proto také v roce 2000 napsal: "Až umřu, zahrajem si / víno a evangelium / radost a svoboda."
Miloš Kölbel, Rok na čtyři doby, edice Otisky, sv. 3, vydalo nakladatelství Eman, Benešov 2006, 128 str.