Profesora Evangelické teologické fakulty UK Milana Balabána netřeba čtenářům Protestanta představovat: je to vrcholná postava naší soudobé protestantské teologie: stačí připomenout například jeho knihy Víra nebo osud či Hebrejské člověkosloví, nemluvě o pracích novějších, resp. o jeho studiích v Teologické reflexi aj. Je tu však i další, poněkud odlišná a neznámá tvář tohoto evangelického myslitele: totiž tvář poetická, totiž Milan Balabán básník, který debutoval knižním sebráním svých textů až letos, tj. ve svých sedmasedmdesáti letech. V nakladatelství Torst mu teď vyšly soubory veršů pod souhrnným názvem Hudba pro pozůstalé. A stalo se, že básník Balabán jako by až takto přišel na svět.
Leč tohle tvrzení můžeme vzápětí popřít či aspoň popírat: že je Milan Balabán i tvůrce básnický, to není nic nového, byť básně tiskl spíše výjimečně, též v Evangelickém kalendáři, ale rokem 1982 počínaje kolovala v samizdatu jeho kniha veršů, jíž dal stejný název jako teď titulu v Torstu, tj. Hudba pro pozůstalé. Nebyly tam zdaleka všechny Balabánovy texty, nicméně: kdo ji zná, komu se dostala do rukou? Pohříchu málokomu, tak jako většina jiných samizdatových cenností a vzácností. Z pohledu širší veřejnosti tedy Milan Balabán vydal své sbírky teprve letos, čili ve věku nemálo kmetském. A povězme rovnou, že jeho poezie přišla na svět od počátku s průkazným puncem klasičnosti.
S výjimkou několika pozdních textů z doby současné, svým zacílením zjevně okrajových, obsahuje sebrání autorových veršů tři básnické cykly, které dozajista měly vyjít v době svého vzniku jako samostatné sbírky – kdyby je ovšem autor chtěl vydat a kdyby mohly být vydány jinak než posléze právě v samizdatu. Jako celistvé sbírky totiž můžeme chápat jak oddíl Kde úsvit chvěje se, obsahující rané básně z let 1954 až 1968, tak i následující oddíly Než přijde příval (napsaný převážně na začátku 70. let) i závěrečný Vlci v ulici, z valné části sepsaný v letech 1981 a 1982. Nynější vydání představuje cosi jako návrat k Balabánu básníkovi, přičemž jde o návrat k dílu, které je již nejspíše uzavřeno a které složilo zkoušku času, i když se na veřejnosti objevuje až v těchto dnech.
O překvapení tady není nouze: asi každý by v básnických textech známého teologa a myslitele hledal a čekal především poezii učenou, plnou biblických aluzí, mj. starozákonních; očekávali bychom litanickou či přímo modlitební dikci, a necítili bychom se tím nikterak zaskočeni, ba právě naopak. Jenže ouha! Ne že by texty tohoto ražení v daném triptychu nebyly a neměly v kompozici daných sbírek a vůbec v Balabánově básnění (de facto ukončeném po teologových pětapadesátinách) významné postavení, přesto je ale naturel autorova poetizování jiný, možná skoro protichůdný našim předpokladům.
Skutečně: umělecké či literární těžiště Balabánovy Hudby pro pozůstalé, zvláště v jejím prvním a druhém oddílu (tehdy tvůrce působil jako evangelický vikář a farář, tj. ještě před vyhnáním z duchovenské práce), nespočívá ve filosofické lyrice nebo nějaké specifické teologické poezii, nýbrž v poezii milostné, nezřídka i otevřeně erotické. A to není vše: Balabán zde natolik urputně hledá svůj bytostný žánr, svou nejvlastnější básnickou polohu, až zkouší to či ono, experimentuje, píše vizuální poezii i tradiční strofy, pokouší se o verše ironické, vskutku hravé a dravé, je skoro pořád vážný, ale také smrtelně nevážný, jak mu to zrovna diktuje zvolený žánr textu. A neskrývá ani svou skepsi, nejen gnoseologickou, ale dokonce i ontologickou. Jako básník tlumočí s vervou i to, co jako teolog nahlíží zcela jinýma očima.
Vyjít tehdy, kdy měly, vnímaly by se Balabánovy duchaplné a duševně někdy až svíravě naléhavé verše jako znamení doby, byly by poměřovány poetikou Skupiny 42 nebo existencialismem let šedesátých, a srovnávány kupříkladu s tvorbou Koláře, Zábrany, Šiktance. Leč vycházejí až dnes a zpětně v nich rozpoznáváme skrytý dialog mezi výrazným básnickým nadáním a mezi tíhnutím k teologickému bádání. To je patrno i teď, byť s velkým časovým zpožděním: Balabán zkoušel psát i jako beatnik, i jako rozhněvaný mladý muž, i jako sympatizant undergroundu, pokaždé však i jako básník vycházející z hlubinné náboženské kultury víry a zření. Ale to víme teď, my všichni, kdo známe a ctíme Balabána teologa. Jenže svého času to byl i rozdychtěný poeta, víc než o „doktoru ďáblovi“ píšící třeba o ženských kolenech. A promlouvající i jako ryzí šrámkovský lyrik: „Milovali se až do pomněnek…“ Hle, rovněž takhle zní z minulosti do současnosti Balabánova básnická hudba pro pozůstalé!
Milan Balabán, Hudba pro pozůstalé
vyd. Torst 2006, 280 s., 249 Kč