Jestliže se Josefu Pekařovi Židé nehodili do obrazu tradičních činitelů v národě (K. Schwarzenberg: Politická myšlenka Josefa Pekaře, in: O Josefu Pekařovi, 1937, s. 252), pak jedním z živoucích důkazů zcestnosti podobné představy byla osobnost a dílo Arnošta Viléma Krause. A tento důkaz se projevil především v otázkách, v nichž Josef Pekař nebyl zcela práv českých dějin a jejich vědeckému poznání.
Narozen 15. listopadu 1859, stal se Arnošt Kraus po studiu německé filologie na univerzitách v Praze, Mnichově a Berlíně r. 1898 mimořádným profesorem německé řeči a literatury na české větvi Karlovy univerzity, kde působil až do r. 1930. Věnoval se především českoněmeckým kulturním vztahům (Goethe a Čechy, 1893; Stará historie česká v německé literatuře, 1902; Pražské časopisy 1770–1794 a české probuzení, 1909; Německá literatura na půdě Československé republiky do r. 1848, Čs. vlastivěda VII, 1937). Na základě bohatých materiálových důkazů pak zdůrazňoval názor o prospěšnosti neustálé a pokojné výměny kulturních statků mezi oběma národními celky. Českému obrození věnoval také studie Vědecké metody pana profesora Dr. Františka Mareše, zvláště v otázce Rukopisů (1928) a O českých deistech (1937).
Jeho vědeckému a politickému zájmu se těšily i severské země, jejich kultura a vztah k českému národu (Björnson a Ibsen, 1912; Smetana v Göteborgu, 1925). Za rozvíjení styků se severskými zeměmi byl vyznamenán dánskými a norskými řády. S českým literárním a kulturním životem seznamoval soustavně cizinu řadou německy psaných časopiseckých statí.
Stěžejní dílo Krausovo představuje obsáhlé Husitství v literatuře, zejména německé. Trojdílný spis (Husitství v literatuře prvních dvou století svých, 1917; Husitství v literatuře barokní a osvícenské, 1918; Husitství v literatuře pátého svého století, 1924) představuje vedle Palackého Dějin národu českého a Dějin husitského zpěvu Zdeňka Nejedlého to nejlepší, co kdy bylo o husitství napsáno. Pozitivisticky podrobný a poctivý výčet autorů a titulů, které na tento námět ve světě vznikly, je provázen vysokým mravním a politickým oceněním Husa a zejména hnutí, jež neslo jeho jméno, jehož odkaz Arnoštu Krausovi představoval nejvyšší hodnoty české minulosti. Jeho poznání, pochopení a spravedlivé ocenění nebyly v zahraničí ani v Husově vlasti snadné, přesto v každé době velcí duchové českého i dalších národů ve větší či menší míře mnohé stránky Husa a husitství znali a příznivě oceňovali, v cizině často více než v samotných Čechách, kde tomu dlouho bránila habsburská reakce. Přelom tvořilo epochální dílo Františka Palackého a pád Bachova absolutismu. Vřele přijímal A. V. Kraus i beletristické ztvárnění husitství v tvorbě Aloise Jiráska. Se sociálními a politickými důsledky náboženských husitských idejí, v nichž viděl počátek moderní demokracie a dobrý boj za nejvyšší statky lidstva moderního, za svobodu svědomí osobního a za svobodu od hierarchie (Husitství v literatuře… III, s. 183) se zcela ztotožňoval. Rozhodně mohl odmítnout nařčení husitů z kulturního barbarství a stejně prokazoval, že tvrzení o přehnané krutosti husitských vojsk jsou nadsazená (tím více, čím méně přišli jejich původci s husity skutečně do styku); proti nim soustavně zdůrazňoval – aniž by popíral skutečné tvrdosti revoluce – svědectví o tom, že husité si počínali mírněji a lidštěji než jejich odpůrci.
Tak jako vyzvedal silné a slavné stránky českých dějin, nerozpakoval se kriticky posoudit to, co v nich bylo (či spíše do nich bylo vnášeno) malého, slabého, zaostalého. Druhý díl své velké práce věnoval z velké části pochybnosti kultu Jana Nepomuckého a jeho překonání osvícenskou vědou. V práci o tzv. českých deistech – lidových myslitelích, označovaných za sektáře – dospěl k názoru, že tito myslitelé byli mnohem příznačnějšími představiteli obrozenského lidu a mnohem výrazněji přispěli k národnímu obrození nežli ojedinělí, omezení, ale přespříliš vyzvedávaní písmáci z řad barokních vlastenců.
Zdrojem vědomí národní síly a sebedůvěry byl Arnoštu Krausovi odkaz husitské revoluce a všeho, co na ni myšlenkově a politicky navazovalo. Jeronýmův den r. 1917 sjednotil národ… a dal nám důvěru, že naše budoucí sny nebudou kroužit kolem Lipan a šibenice sionské, ani kolem Bílé hory a popraviště staroměstského, nýbrž upnou se k Vítkovu, Běhání Domažlicům, a že se z nich zrodí činy šťastné vůlí a úspěchem (Husitství v literatuře… III, s. 305), psal v závěru své práce. Toto vědomí dávalo národu, zejména za druhé světové války, spíše posilu nežli názory Josefa Pekaře, podle něhož největší politickou moudrostí byla umírněnost a opatrnost.
Profesor Arnošt Václav Kraus druhou světovou válku nepřežil. Zemřel jako oběť rasové perzekuce 16. dubna 1943 v Terezíně.