Úvod
O něco delší německá verze tohoto článku vychází v časopisu Graecolatina Pragensia (roč. 20, 2003).
Apokryfní skutky apoštolů, (Bližší informace o apokryfních skutcích přináší publikace Novozákonní apokryfy II. Příběhy apoštolů (Praha, Vyšehrad, dále: Příběhy apoštolů), jež vychází právě v těchto dnech. Obsahuje mj. český překlad pěti nejstarších spisů – Skutků Petrových, Pavlových, Ondřejových, Janových, Tomášových. nichž nejstarší vznikaly v řecké jazykové oblasti nejdříve od poloviny 2. století a v 3. století, mají jen pramálo společného s historickou skutečností prvních Ježíšových učedníků. Zato nám mohou leccos prozradit o tom, jak raná církev vnímala svou minulost.
Na rozdíl od kanonických Skutků apoštolských, jejichž autor, evangelista Lukáš, sleduje osudy Petra, Pavla, ale i dalších apoštolů, nejstarší apokryfní skutky apoštolů se zabývají vždy jen jediným apoštolem. (Výjimkou, jež potvrzuje pravidlo, je setkání všech apoštolů a rozlosování misijních oblastí; scéna se dochovala pouze v první kapitole Skutků Tomášových, můžeme ovšem předpokládat, že figurovala i ve ztracených úvodních pasážích ostatních skutků. Jakmile však autor přidělí svému hrdinovi příslušnou misijní oblast, ztrácí o ostatní apoštoly zájem.) Teprve v některých mladších skutcích se dvojice apoštolů znovu potkávají (Petr a Pavel v Římě; Ondřej a Matěj v městě lidojedů). A zatímco u Lukáše je sklon k idealizaci apoštolů do jisté míry vyvažován poctivostí historika, jenž například nezamlčí ani vzájemné spory apoštolů, v případě apokryfních skutků můžeme již směle hovořit o nekritickém kultu osobnosti. Pro větší slávu apoštola se rozmnožují zprávy o zázračných uzdraveních a vzkříšeních a přibývají i zázraky, o nichž jsme ještě neslyšeli ani v Novém zákoně: na apoštolův pokyn i zvířata ožívají; promlouvají lidským hlasem; mezi svými nepřáteli apoštol rozsévá neštěstí, nemoci, smrt; stíhá je zemětřesením, krupobitím či ohnivým deštěm; boří pohanské chrámy a rozbíjí modly. Přitom mnoho nezáleží na tom, činí-li tak sám, nebo si objedná zásah z nebes prostřednictvím modlitby. Výsledek je týž: zástupy žasnou nad apoštolovou mocí a vyjadřují touhu uctívat božskou moc, za jejíhož nositele se prohlašuje, totiž Boha a Ježíše Krista; v praxi však nejde o nic jiného nežli o úctu k samotnému apoštolovi.
Z teologického hlediska nezbývá než konstatovat, že víra, o níž apokryfní skutky hovoří – víra zrozená ze strachu či pověrečné úcty k jakémukoli člověku – je v rozporu s jádrem biblické zvěsti. To ovšem ještě neznamená, že můžeme apokryfní skutky smést se stolu jako nepotřebnou veteš. Zatímco totiž církevní otcové jeden po druhém opakovali slova odsouzení (ponechme nyní stranou zajímavou okolnost, že tak činili z jiných důvodů než z těch, jež jsme naznačili výše), apokryfní skutky se šířily v bezpočtu exemplářů, překladů a verzí po celém křesťanském světě a nalézaly ochotné posluchače. V obecné rovině nacházíme vysvětlení tohoto jevu v tom, že nejen apokryfní skutky, ale celé křesťanské písemnictví a církev vůbec se rozvíjí v živém kontaktu s antickou kulturou ve vší její rozmanitosti. Konec konců něco podobného platí i dnes. Budeme-li tuto rozmanitost jen odsuzovat a hledat příčinu všeho, co se od naší představy křesťanství odchyluje, v ďábelských rejdech nepřátelských heretiků, budeme se podobat pošetilci, jenž si pod sebou podřezává větev, na které sedí.
Konkrétnější vysvětlení popularity apokryfních skutků nám poskytne hledisko literární. Jejich výše uvedené společné motivy totiž svědčí o žánrové příbuznosti s neméně oblíbenými aretalogiemi – příběhy o význačných myslitelích, divotvůrcích, lékařích a jiných slavných osobnostech. (Odhlížíme zde od jiného významu tohoto pojmu – oslavný hymnus věnovaný božstvu.) Když apoštolové v apokryfním podání uplatňují své zázračné a podivuhodné schopnosti (aretai), nápadně se podobají pravě takovýmto „božským mužům“ (theoi andres) – např. Pýthagorovi či Apollóniovi z Tyan.
Apokryfní skutky jsou značně komplikovanou žánrovou směsí a obsahují i drobnější literární útvary (modlitby, kázání, hymny). Jejich základní dějová osa je však snad ještě více než aretalogií určena helénistickým milostným románem. V něm se oslavuje láska dvou milenců, kteří překonávají nepřízeň osudu a ve všech nesnázích i pokušeních si zachovávají věrnost. Podobně i mezi apoštolem a jeho posluchači (hlavně posluchačkami) vzniká vztah vřelé oddanosti, jenž je vzápětí vystaven různým nebezpečím a pokušením. Mužští partneři apoštolových žákyň totiž většinou nesdílejí jejich nadšení pro nové učení, jehož podstatnou složkou je sexuální odříkání. Pokoušejí se získat své manželky či snoubenky zpět, a to za každou cenu. Užívají hrozeb a násilí, necouvnou ani před fyzickou likvidací. Apoštol i jeho žákyně krutému osudu zpočátku unikají díky božským zásahům, podobně jako v antickém románu, nakonec však apoštola přece jen čeká mučednická smrt. Přesto i zde platí ono románové „konec dobrý, všechno dobré“. Vztah apoštola a žákyně měl přece výlučně duchovní povahu, takže i po apoštolově smrti – jež je vylíčena spíše jako triumfální návrat nebeského velvyslance z úspěšné pozemské mise – žákyně zůstává „nevěstou Ježíšovou“. Jejímu bývalému partnerovi, nečiní-li pokání, nezbývá než bídně ukončit svůj život vlastní rukou.
Otázka, zda se definice apokryfních skutků odvíjí od aretalogie či románu, zaměstnává badatele od počátku 20. století. (Podrobněji viz Příběhy apoštolů, kap. 2.4.) A tak či onak, mohli bychom očekávat, že se z apokryfních skutků něco dovíme i o fyzickém vzhledu hlavního hrdiny. Tak tomu ale většinou není. Proč? Hypotéza, že se taková líčení nacházela ve ztracených úvodních částech, neobstojí, protože ani ve Skutcích Tomášových, jež se jako jediné dochovaly vcelku, apoštolův portrét nenalezneme.
Ze Skutků Pavla a Thekly
Jiné vysvětlení souvisí s obsahem zvěsti, kterou apokryfní skutky přinášejí. Vedle obecných výzev k mravnosti se totiž ve všech pěti skutcích objevují výzvy k enkratickému, tj. radikálně odříkavému životu. Představa, že takové výzvy hlásají sliční a pohlední mladíci, se ovšem apokryfním autorům mohla zdát nevhodná. Nepřímo to potvrzuje popis apoštola Pavla z konce 2. století, jediný apoštolský portrét v pěti nejstarších skutcích:
„…muž malý vzrůstem, s holou hlavou a křivýma nohama, ušlechtilého držení, se srostlým obočím a trochu vystouplým nosem, plný laskavosti – někdy se jevil jako člověk, někdy měl tvář anděla“. (Skutky Pavla a Thekly, kap. 3. Český překlad: Příběhy apoštolů, oddíl 4.2.3.3 (L. Kopecká).)
Čtenáři, jenž se o něco dále dočte, že právě tímto člověkem byla fascinována mladá dívka, a dokonce kvůli němu zrušila své zásnuby, by z toho mělo být jasné, že ji nemohl upoutat Pavlův fyzický vzhled, ale výlučně obsah jeho zvěsti. Ze stejného důvodu, i když přesně vzato již nadbytečně, se první setkání Thekly s Pavlem neodehraje tváří v tvář: autor Theklu umístí za zeď domu, v němž Pavel káže, takže ho nevidí, a jenom oknem slyší jeho slova. (Skutky Pavla a Thekly, kap. 7.)
Citovaný portrét bývá ovšem vykládán i dalšími způsoby. (Srv. Příběhy apoštolů, úvodní oddíl 4.2.1.4.) Buď jak buď, vedle nelichotivých charakteristik se v něm ocitají i zřetelné náběhy k líčení idealizovanému, což nás přivádí k dalšímu, již třetímu vysvětlení absence apoštolských portrétů v nejstarších skutcích. Fyzický vzhled apoštolů možná nebyl pro autory zajímavým tématem prostě proto, že tito hrdinové se sobě podobají jako vejce vejci. Všichni – Petr, Pavel, Ondřej, Jan, Tomáš – se ocitají v podobných situacích, podobně na ně reagují, ale vlastní charakteristické rysy nemají.
Ze Skutků Tomášových
Apoštol je typickým hrdinou, takže – když už si čtenářský vkus vyžádá i zmínku o jeho fyzickém vzhledu – v apokryfních spisech můžeme očekávat jen postavy typicky dokonalé. Vedle zmíněného popisu apoštola Pavla pozorujeme podobnou tendenci ve Skutcích Tomášových. Ocitáme se tu s apoštolem na svatební hostině…
Flétnistka s flétnou v ruce všechny obcházela a hrála. A když přišla k místu, kde byl apoštol, zastavila se nad ním a hrála mu u hlavy hodnou dobu. Ta flétnistka byla původem Hebrejka. Ale apoštol se pořád díval do země, až mu jeden z číšníků dal facku. … (Apoštol číšníkovi slíbí odvetu a začne zpívat hymnus o krásné nevěstě) … A když dozpíval tuto píseň, všichni, kdo tam byli, se dívali na něj. On byl ale zticha. A viděli, že se jeho podoba proměnila, ale jeho slovům nerozuměli, protože byl Hebrej a to, co říkal, říkal hebrejsky. Jenom ta flétnistka všemu rozuměla, byla totiž původem Hebrejka. Poodešla od něj a hrála pro ostatní, ale pořád se po něm ohlížela a chtěla ho vidět. Úplně si ho zamilovala, protože to byl její krajan, a také na pohled byl hezčí než všichni, kdo tam seděli. A když ta flétnistka všechny obešla a dohrála, posadila se přímo proti němu a upřeně se na něj dívala. On však se vůbec na nikoho nedíval, ani si nikoho nevšímal, měl oči upřené k zemi a čekal, až bude moci odejít. (Skutky Tomášovy, kap. 5–6 a 8. Český překlad: Příběhy apoštolů, oddíl 4.5.3 (J. Bartoň).)
Následující vyprávění o odvetě, jíž se číšníkovi dostalo, se našeho tématu přímo netýká. Zajímavější je skutečnost, že motiv předchozího číšníkova útoku na apoštola nebyl specifikován, což vyprovokovalo další (Datace dvou níže zmíněných latinských parafrází Skutků Tomášových kolísá mezi 4. a 6. stoletím. Srv. Příběhy apoštolů, úvodní oddíl 4.5.2.3.) autory ke svérázným invencím. Podle jedné latinské verze měl číšník apoštolovi za zlé, že nejí a nepije. (Passio sancti Thomae apostoli, kap. 8 [ed. K. Zelzer, Die alten lateinischen Thomasakten, Berlin 1977, str. 7].) Podle druhé verze flétnistka Tomáše stále s obdivem sledovala… a také on, když poznal, že je to hebrejská žena, radostně se na ni díval. A když to viděl číšník, popadla ho žárlivost a vlepil svatému apoštolovi facku: „Co se tak díváš na tu ženskou?!“ (De miraculis beati Thomae apostoli, kap. 7–8 (ed. K. Zelzer, Die alten lateinischen Thomasakten, Berlin 1977, str. 47).)
Měl-li mít číšník důvod k žárlivosti, musel Tomáš skutečně vypadat k světu. Současně však ve čtenáři nesměly zůstat pochybnosti o počestných úmyslech tohoto hlasatele cudnosti – snad právě proto škrtá autor latinské parafráze hymnus o nevěstě.
Ze Skutků Janových
V poslední ukázce z apokryfních skutků se zastavíme u portrétu, o němž nám autor pouze vypráví, avšak portrét samotný zůstává naší zvědavosti skryt, nebo portrétovaný má k obrazu vážné výhrady. Proto se níže uvedená pasáž ze Skutků Janových mohla stát součástí ikonoklastické argumentace na synodu roku 754; o něco později, roku 787 z ní citovali i otcové na synodu v Níkaji, kde byly Skutky Janovy naopak odsouzeny. Pasáž (Skutky Janovy, kap. 26–29 [ed. M. Bonnet, Acta Apostolorum Apocrypha II/1, Lipsiae 1898, str. 165–167]. Český překlad: Příběhy apoštolů, oddíl 4.4.3 [P. Peňáz).] navazuje na epizodu o vzkříšení jakéhosi Lykoméda a jeho ženy Kleopatry.
(26) Kvůli Janovi se sešel zástup velikého množství lidí. A zatímco kázal k těm, kdo byli přítomni, zaběhl Lykomédés za svým přítelem, který byl nadaný malíř, a říká mu: „Vidíš, jak se k tobě ženu? Pojď honem ke mně domů a namaluješ mi člověka, kterého ti ukážu, tak aby o tom nevěděl.“
Malíř někomu svěřil nástroje a barvy, co potřeboval, a řekl Lykomédovi: „Ukaž mi ho a o víc se nestarej.“ Lykomédés ukázal malíři Jana – zavedl ho blízko k němu a zavřel ho do místnosti, odkud bylo Kristova apoštola dobře vidět. Trávil čas s tím blaženým mužem, těšil se z víry, z poznání našeho Boha, a hlavně se radoval, že ho bude mít na obrázku.
(27) Malíř první den načrtl obrys a odešel. Na druhý den vyplnil obrys i barvami a tak obrázek předal Lykomédovi, který byl celý rád. Vzal ho, postavil si ho do ložnice, a ozdobil ho věncem. Jan si toho po čase všiml a řekl mu: „Milý příteli, co to provádíš, že odcházíš z lázně sám do své ložnice? Copak se právě nemodlím spolu s tebou a s ostatními bratry? Ty se před námi schováváš?“
A zatímco vedl tyto řeči a žertoval s ním, vstoupili do ložnice. Uviděl ověnčený obraz starého muže, kolem rozsvícená světla a vpředu oltář. Zavolal na něj a říká mu: „Lykoméde, co to má být na tom obraze? To je nějaký ze tvých bohů? Vidím, [166] že ještě žiješ jako pohan.“ Lykomédés mu odpověděl: „Mám jediného Boha, který mne i mou ženu probudil ze smrti. Pokud ale kromě tohoto Boha mám za bohy označit i ty lidi, kteří jsou mými dobrodinci, pak ty, otče, jsi tím, kdo je vymalován na tom obraze, koho zdobím věncem, líbám ho a prokazuji mu úctu jako průvodci, kterého se mi dostalo.“
(28) Jan, který ještě nikdy neviděl svou tvář na obraze, řekl: „Děláš si ze mne legraci, příteli. Takhle že vypadám, při tvém Pánu? Jak mi dokážeš, že se mi ten obraz podobá?“ Lykomédés mu přinesl zrcadlo, a když se spatřil v zrcadle a mohl se srovnat s obrazem, řekl:
„Jako že je živ Pán Ježíš Kristus, ten obraz je mi podobný. Ne však mně, ale mému tělesnému vzezření. Jestliže ten malíř, který tuto mou podobu zaznamenal na obraze, chce vyobrazit skutečně mne, bude se mu nedostávat barev, jež ti věnoval, i desek, i vhodného místa a města (?) i tvarových rysů (?) a stáří i mládí (?) i všeho, co je vidět. (Těžko přeložitelná věta.)
(29) Buď, Lykoméde, ty mým dobrým malířem. Máš barvy, které ti mým prostřednictvím dává ten, kdo si nás všechny maluje, Ježíš, který zná naše podoby a typy a vzhledy a rozpoložení a stavy našich duší. Těmi barvami, které ti říkám, že máš nanášet, jsou víra v Boha, poznání, strach před Bohem, láska, smysl pro vzájemnost, laskavost, prospěšnost, úcta k druhým, čistota, upřímnost, stálost, odvaha, klid, čestnost a celá ta barevná paleta, která je obrazem tvé duše, povzbuzuje tvé zmožené údy, napravuje, co se vymklo, léčí rány, upravuje tvé rozcuchané vlasy, myje tvou tvář, [167] cvičí tvůj zrak, čistí tvé srdce a naplňuje tvůj žaludek a vyprazdňuje tvá střeva. Prostě: když se ve tvé duši sejde směsice všech těchto barev současně, dá jí spočinout neochvějně a odhodlaně a pevně před naším Pánem Ježíšem Kristem. Co jsi provedl ty, je dětinské a nedokonalé – namaloval jsi mrtvý obraz mrtvého.“
Hrdina tedy krotí nadšení svého obdivovatele a odmítá obřadné uctívání své osoby. Zamyslíme-li se však blíže nad jeho motivací, zjistíme, že ho k tomu nevede biblický důraz na lidskou nedokonalost před Bohem, nýbrž dualistická antropologie, jež ve jménu duchovních hodnot pohrdá materiálním světem. Apoštol, jenž takové učení hlásá, ve skutečnosti zůstává předmětem úcty, i když v sofistikovanější podobě: autor apokryfu ho totiž čtenářům představuje jako toho, kdo zmiňované duchovní hodnoty svým žákům prostředkuje. (Srv. začátek kap. 29 v citované ukázce.)
Proto ani citovaná pasáž, jakkoli v ní nalezneme leccos krásného a inspirujícího, není závažnou výjimkou z pravidla a nic nemění na celkovém teologickém hodnocení, jímž jsme naše zamyšlení uvedli: apokryfní skutky apoštolů podporují kult osobnosti. Dokud však církev bude číst kanonizovaná evangelia, nebude jejím vzorem nudná a jednotvárná dokonalost nereálných apoštolských hrdinů. Biblické svědectví je naprosto odlišné: vyprávění o Ježíšových učednících jsou plná zmínek o jejich nedostatcích a poklescích; přitom právě takové zmínky dodávají celku přesvědčivosti. Kromě toho je Nový zákon natolik pevně zasazen do půdy Izraele, že pro něj přirozeně platí zákaz vytváření model – včetně idealizovaných postav apoštolů. Do proudu lidské tradice, jež – je-li ponechána sama sobě – si vytváří autoritativní modly s totalitními a v posledku nelidskými nároky, tak stále znovu zasahuje církevní zvěstování, a jeho prostřednictvím biblický kánon: střízlivé svědectví o lidské omezenosti a hříšnosti, a současně nadějná zvěst o možnostech člověka osloveného evangeliem. Apokryfní portréty apoštolů, u nichž jsme se tu krátce zastavili, jsou v takto koncipovaném dramatu jen malým, přece však nikoli nevýznamným prvkem.