Letos bychom na tomto místě rádi představili slovem i obrazem několik apokryfů – spisů, jež sice z dobrých důvodů nebyly zařazeny do bible, jsou však pro nás zajímavým svědectvím o myšlenkovém prostředí rané církve, ve kterém většinou vznikaly. Přes různé překážky se dlouho těšily pozornosti širokých křesťanských vrstev, a tak své stopy zanechaly v různých lidových tradicích i v uměleckých dílech.
Pseudo-Tomášovo evangelium dětství
Jedním z hlavních motivů apokryfních spisů je touha dovědět se více o významných biblických postavách. Takzvaná „evangelia dětství“ se soustředí na Ježíše a jeho matku Marii a ve své fantazii postupují proti proudu času až do jejich dětství, narození, ba ještě dále. Podobnou tendenci nalezneme i v kanonickém Lukášově evangeliu, kde vystupuje Ježíš dvanáctiletý. Pseudo-Tomášovo evangelium dětství začíná už v Ježíšových pěti letech. Nejde o souvislý příběh, spíše o volné zřetězení historek, jejichž společným jmenovatelem je malý Ježíš: nositel zázračné moci a božské dítě, které je pro své okolí požehnáním, ale někdy i hrozbou a nebezpečím. Když do něj kamarád vrazí, rozzlobí se na něj a prokleje ho tak, až uschne – a teprve v pozdější, útlocitnější verzi apokryfu vrátí Ježíš kamarádovi život, když ho jeho rodiče pokorně odprosí. Ve škole ví malý Ježíš všechno dopředu, nechce se učit, a když mu dá učitel pohlavek, Ježíš se na něj osopí, a učitel padá mrtev. Teprve díky přímluvě dalšího učitele ho Ježíš zase vzkřísí. Není divu, že z těchto historek se v církevní tradici mnoho neujalo. Výtvarně nejzajímavější motiv se nachází na počátku spisu v anekdotě o dvanácti vrabčácích.