Testimonium špiritui Moraviensi ex externo
(svědectví moravského špiritusu zvnějšku)
aneb
… ani smrt nebere
Téma filmu se na první pohled může jevit snad otřepané: nenadálé střetnutí Pražáka s moravským venkovem. Česko-slovenský manželský pár, letící k objednanému rozvodu, se ocitá v horňácké vísce doslova „spadlý s nebe“ (leteckou katastrofu „spustí“ nevědomky užité „pane bože“). Dr Smutný, odcizený ministerský úředník, pak vytrvale napájen kořalkou, horňáckými písněmi a konfrontován s nezkaženým, jakýmsi původním, „šťastným“ životním stylem prožívá postupnou proměnu – z pražské úřednické loutky se stává chlapem, schopným vášní všeho druhu a snad i vztahů a lásky.
Jeho romantická (slovenská!) žena, na první pohled jako doma v tomto exotickém prostředí, ho naopak nakonec opouští, aby na jaře, v době tání a nového života přišla jako pouhá scénáristka marně se snažící zachytit, o co v tom regionu „studánky čisté identity“ jde. Doktorovi se však podaří uniknout z dosahu kamer, likvidujících každou iluzi, a nalezenou „autenticitu“ si podrží.
Celá tahle postmoderní kvazi-pohádka má samozřejmě velice sebeironickou polohu (horňácká ryzost je nejpřesvědčivěji shozena obrozenecky nadšeným učitelem, který ji vnímá už jen jako skanzen, jejž je třeba zachovat budoucím generacím); setkání moravského venkova, zahaleného všudypřítomným oparem kořalky, a technokratického velkoměšťáka, který se liší vším, včetně jazyka, poskytuje prostor nepřebernému množství očekávaných i neočekávaných gagů. Jedna rovina filmu však stojí za velice pečlivou reflexi, totiž rovina „teologická“.
Teologicky je tento film podnětný víc než dost: co vlastně značí, že „velkoměstský sekulár“ do oné špiritusové oázy přírodního a správně nábožensky založeného venkovanství padne z nebe? Kdo je tu „nebešťan“, kdo je tu pro koho zjevení? A jaký je vlastně rozdíl mezi technokratickou vyžitostí a přírodní jakoby ryzostí, která se hroutí jak domek z karet – jakmile hlavní protagonista ztratí „brýle mámení“ (viz scéna v muzeu)?
Když člověk dělá faráře na Moravě, ocení tento film zřejmě daleko víc než pražští kritikové. Už jeho forma – jistá klipovitá roztěkanost – rozbíjí představy, ať upřímně míněné či církevnickou propagandou tlumočené, že tady u nás najdete pramének vody čisté či pozůstatky „velkých příběhů“. O zdejším obyvatelstvu určitě někde platí, že žije ještě v „celistvém vesmíru“, v němž má své místo pánbůh, vztah k přírodě, tradice předků i všechny další nezbytné atributy, a přece tento svět nepředstavuje smysluplnou alternativu, ale daleko spíš muzeum kuriozit (což se ovšem začne ukazovat až po pohledu na delší soužití).
Křesťanským propagandistům (všech konfesí), kteří se snad ještě holedbají zdejší vysokou úrovní zájmu o náboženství, nastavuje příběh (možná nevědomky, ale tím lépe) nemilosrdné zrcadlo – stali jste se jen součástí skanzenu, kuriózními figurkami, tříští nesrozumitelného folklóru. V takovém prostředí končí farář jako jedna z masek masopustního reje, příležitostný horský záchranář (v lepším případě) a (v horším) lehce kantovsky filozofující kazatel směšné Lásky, která vládne vesmíru…
Takhle nějak vnímá modernou zpracovaný technokrat (i scénárista) kazatele evangelia. Bezpochyby je to obraz, o jehož (před)satirickou podobu jsme se zasloužili víc než dost.