Jsem rád, že mne nikdo neoslovil s dotazem, zda považuji bratry Ctirada a Josefa Mašínovy za vrahy, nebo za hrdiny. Jejich otec, podplukovník Josef Mašín byl 30. června 1942 popraven v Kobylisích jako člen legendární trojice odbojářů Josef Balabán, Václav Morávek a právě Josef Mašín. Jejich matka, paní Zdena Mašínová, zemřela po věznění dne 29. května 1956 ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Oba mladí muži se ještě s dalšími pokusili o ozbrojený přechod přes hranice, což se jim zdařilo, ovšem smrtí zaplatilo šest mužů jak z našeho národa, tak německého, ale i další jejich přátelé… Poté co překvapil naši společnost náš premiér při návštěvě Spojených států tím, že oba bratry vyznamenal neoficiálním vyznamenáním, rozproudila se znovu – již po několikáté – diskuse o tomto jejich jednání – a vyvolalo to dost nedomyšlený výzkum veřejného mínění, kdy se jednotlivým respondentům položila pouze otázka, zda je považují za vrahy, nebo hrdiny. V pozadí je představa o jakémsi třetím odboji, po němž by mohly nebo měly být amnestovány činy jinak v míru trestné. Je zajímavé, že se i náš prezident s odvoláním na Václava Havla od činu pana premiéra distancoval.
Jednání obou tehdy mladých Mašínů považuji za politováníhodné, a to nejen proto, že na ně doplatila jejich maminka. Ale i proto, že nepostřehli, že zápas s komunismem a komunistickou vládou bude dlouhodobý a bude musit být veden docela jinými „zbraněmi“ než pistolkami a samopaly. To ostatně postřehla i paní Milada Horáková (Králová) v dopise vlastní dceři před svou popravou. Lidé neinformovaní nebo mdlého ducha se domnívají, že paní Horáková byla vazbou zlomena. Nejsou informováni o evangelických kořenech sestry Horákové a o tom, jaký vedla ideový rozhovor o způsobu zápasu s bezbožným protidemokratickým systémem a proč se v radách vlastní dcerce přiklonila k řešení „hromádkovskému“.
Pokusím se vám vyložit, proč bratry Mašínovy nepovažuji ani za hrdiny ani za vrahy, ale za tragické postavy poúnorové doby, kdy nebylo po určitou dobu jasno, zda nepůjde o podobný zápas, jako byl první nebo druhý odboj.
V únorových dnech byl při pochodu studentů na Hrad zadržen můj kolega a přítel Trojan, užíval tehdy jména Jack. Svěřil jsem se s tím svému spolužáku Mikuláši Prágrovi a ten slíbil sehnat jednu nebo dvě pistole, že půjdeme Jacka osvobodit. Kdyby byl pistole včas sehnal a kdybych se naučil aspoň jedné používat, pak bych se mohl snadno dostat do situace bratří Mašínů. Jejich otec byl v odboji velmi blízko otci mému i přátelům z Akademické Ymky. V té poúnorové době jsem udělal řadu dalších problematických kroků, zvláště pokud jde o odchody přátel do ciziny. Na toto „napomáhání“ byly vysoké tresty.
Děkoval jsem po letech Jaroslavu Kohoutovi, že po svém zatčení se o mé angažovanosti nikomu ani nezmínil. „Neděkuj mi, já jsem na to dočista zapomněl.“ Kohout byl předseda sociálně demokratických studentů na filosofické fakultě a v kritických dnech potřeboval najít možnosti odchodů do ciziny. Celá řada našich kroků až po slavnou brigádu na státních hranicích u Kvildy by byla trestána vysokými tresty, kdyby se prozradila. Mikuláš ty pistole nesehnal a paní Vlasta Čapková (manželka prof. J. B. Čapka, měla spisovatelské jméno Vlasta Horská) naši delegaci ujistila, že Jacka brzy pustí; měla dobrý odhad nebo byla dobře informována. Stalo se, že Jack byl na svobodě i bez našich pistolí.
Jsem rád, že jsem během studia pochopil Hromádkův zápas o skutečnou odpovědnost za politickou svobodu a za svobodu církví, a také že mne v únoru 1952 zatkli a podrobili celodennímu výslechu. Pochopil jsem, že zápas je vážný a že nejde o klasický odboj se zbraněmi a vysílačkami a hlavně s kontakty se zahraničními spojenci, popřípadě s vládami velkých států, jako tomu bylo za druhé světové války. Mám pochopení pro mladé lidi, kteří si mysleli, že jsou morálně dlužni svým rodičům a jejich přátelům, kteří v boji za svobodu a samostatnost vlastní země padli. Anebo tak málo sledovali politický vývoj, že si mysleli, že je třetí světová válka za dveřmi. Ale když už si opatřím pistoli, tak ji „musím“ použít, umím-li. Tedy ne hrdinství, ale manko v politické a náboženské výchově. Manko v křesťanském společenství. Slova vrah, vražda, vrazi mají v našem právním cítění a myšlení jiné místo.
Poděkujme Pánu Bohu, že nás naší duchovní tradicí, vlivem Přemysla Pittra a křesťanských pacifistů chránil před tím, abychom se cvičili v palbě ručními zbraněmi. A poděkujme Pánu Bohu za J. L. Hromádku, Rudolfa Říčana, J. B. Součka a Boženu Komárkovou, že nás vedli po docela jiných cestách, a že nás obklopoval křesťanským společenstvím v Akademické Ymce a v některých sborech. Ale mějme přitom i pochopení pro zkratkovité jednání našich přátel, kteří tu a tam vrazili někomu ránu – ale nejsou to vrazi! Přimlouvám se za zdůraznění promlčenosti nešťastného jednání bratra Ctirada, bratra Josefa a bratra Milana (Paumera) z naší nešťastné protektorátní generace. Pan premiér jim ale neměl dávat nějakou plaketu!