Ruský vpád do Gruzie vyvolal reakce i mezi českými evangelickými křesťany (viz Protestant č. 7). K průběhu konfliktu patří i vítězné tažení proruské mediální kampaně, které rozhodlo, jaký bude první mediální dojem. Ilustruje to, že svá stanoviska jsme nuceni zaujímat v nejednoznačném světě. Mnozí touto situací zdůvodňují, proč se raději neangažovat vůbec. K těm, kteří toto přesvědčení nesdílejí, patří
zakladatelé Evangelického výboru pro Gruzii
Tomáše Pavelky, evangelického faráře v Lounech jsme se zeptali
Kde se vzalo nutkání zakládat právě „Výbor pro Gruzii“?
Že by pětimilionová Gruzie jednostranně zaútočila na zájmy stopadesátimilionového, jaderného Ruska, nám přišlo jako plod velmi bujné fantazie. Nedávná zpráva senátora Jaromíra Štětiny, který oblast přímo navštívil, pak nakonec skutečně potvrdila naše pochybnosti: Ze strany Gruzie se jednalo o téměř nevyhnutelnou iniciativu na obranu vlastních civilních obyvatel, ostřelovaných separatisty. Zároveň šlo o strategický cíl zabránit plnému rozvinutí vojska Ruské federace, které již v oblasti Jižní Osetie chystalo předpolí pro ofenzivu, jíž jsme byli později svědky.
Obrázky ruských tanků, směřujících do gruzínského vnitrozemí, které přinesl úterní tisk, v nás vyvolaly zdrcení. Před očima nám v té souvislosti vyvstaly klasické obrázky z roků 1938 a 1968 z naší země. Když jsem tedy ten den mluvil s Janem Kupkou, farářem v Soběslavi a kolegou z vikariátu, byla Gruzie první téma, na které přišla řeč. Pro nás, jistě jako pro mnoho dalších, je hrozně nepříjemný pocit takové nespravedlnosti přihlížet. Tentokrát jsme se tedy rozhodli jednat.
Proč jste mu dali do vínku přízvisko evangelický?
Chtěli jsme se k celé věci vyjádřit jako duchovní a dát prostor k vyjádření nesouhlasu zejména členům církve. Naše církev nám zároveň přišla jako přirozená „zásobárna“ lidí protitotalitního smýšlení.
Na svolání demonstrace 21. 8. jste spolupracovali se zdejší gruzínskou organizací Samshoblo. V čem jste našli společnou řeč?
Zcela lidsky v nesouhlasu s ruskými genocidními praktikami, ve společném odporu proti „bratrské pomoci“, kterou Rusko po generace vnucuje kde komu, aniž by o ni někdo stál. V rozčarování nad sebespokojenou naivitou, ve které značná část veřejnosti a médií přebírá tvrzení ruské propagandy, o které se přitom již z „hororového“ dvacátého století ví více než dost.
Na demonstraci před velvyslanectvím Ruské federace se nakonec potkali představitelé české společnosti a českých evangelíků se zástupci národů bezprostředně zakoušejících současné imperiální ambice Ruska. Plánovali jste to v takové míře?
Z počátku jsme počítali se shromážděním tak dvaceti lidí, ohlas v církvi nás mile překvapil, takže když přípravy na demonstraci vrcholily, už jsme očekávali ještě o něco větší účast, než jaká nakonec byla. I když počet účastníků byl stále více než uspokojivý. Zástupce běloruské demokratické opozice přizvala k účasti gruzínská strana, ukrajinští aktivisté se, pokud je mi známo, účastnili z vlastní iniciativy. Přítomnost národů bývalého SSSR na nás mocně zapůsobila a jsme za ni vděčni, fandíme jim.
Jaké měla demonstrace ohlasy?
Na to, že počet účastníků v závěru dosáhl odhadem tří stovek, byl ohlas v médiích minimální. Nás ovšem nejvíce potěšila slova díků našich nových gruzínských přátel. Pan Dabrudanšvili se vyjádřil v tom smyslu, že ve chvíli, kdy jsme mu nabídli podporu, jej přešla úzkost. To pro nás byla největší odměna, a svého cíle jsme tím v podstatě dosáhli. Potěšilo nás také, že se demonstrace bok po boku účastnilo mnoho lidí, které jinak dělí zásadní názorové rozepře. Kdy naposledy nějakou akci podpořil zároveň Václav Havel a Petr Cibulka?
A z církve?
Ze strany církve převažoval velmi vřelý ohlas a účinná podpora, mnohá slova nás opravdu zahřála. Negativní reakce docházely spíše formou mailů a diskusních příspěvků na Evangnetu, jak to bývá, většinou nepodepsaných. I v podepsaných reakcích se to většinou hemžilo odkazy na Kosovo a Irák, nešetřilo se přepjatými až vulgárními výrazy. Takže v podstatě chyběly argumenty, na které by bylo možno navázat v dialogu.
Vkročili jste oběma nohama do prostoru veřejné angažovanosti. Hodláte v něm zůstat a v činnosti pro Gruzii pokračovat, nebo svůj úkol pro tuto chvíli považujete za vyřízený?
Alespoň za sebe mohu říci: Dej Bůh, abych se už nikdy nemusel veřejně angažovat. Veřejné působení pro mne bylo vyloženě nepříjemné. Během organizování akce jsem se cítil jako v podivném snu – a to hlavní tíhu příprav nesl Jan Kupka. Dost ostře pro mne těch pár dnů kontrastovalo s běžnou sborovou prací, kterou mám rád a jež mne plně uspokojuje. Do budoucna bych se v politické oblasti rád spokojil s pasivním volebním právem, které pravidelně využívám.
Válka na mediální frontě
Poučení v tom, jak se orientovat, přinese, když dále sledujeme vývoj a proměny mediálních kampaní. První fázi, která do mysli běžného konzumenta televizních zpráv obtiskne „první dojem“ (u nějž často zůstane), jednoznačně vyhráli Rusové. Podařilo se jim vzbudit dojem, že Cchinvali srovnaly gruzínské jednotky málem se zemí a že agresi vyprovokoval horkokrevný nacionalista Saakašvili. Pokud ovšem čtenář sleduje prosakování dalších informací, zjistí, že mezitím i ruská strana potvrdila v tomto městě nikoli 2000, ale 134 obětí. Útoky Ruskem podporovaných polovojenských jednotek na gruzínské vesnice začaly čtyři dny před gruzínským bombardováním Cchinvali. Bezprostřední začátek, kdy se tunelem Roki vyvalily na území Gruzie ruské tanky (přesouvané na hranice od začátku léta), je stále předmětem zpravodajských kampaní. (Pro ilustraci: „deník Krasnaja zvězda, noviny ministerstva obrany, citoval kapitána Denise Sidristu, velitele 135. motorizované dělostřelecké kumpanie, který tvrdí, že jeho jednotka už v noci ze 7. na 8. srpna projela Roki tunel. Později to odvolal s tím, že se spletl.“ (Karel Hvížďala)
Do médií se naopak v určující míře nedostaly zprávy, co všechno a kolik toho uvnitř Gruzie zničila ruská vojska: přístavy, tunely, silnice, letiště, plynovod. Mj. byla vypálena rozsáhlá lesní území.
První dojem u velké části zdejšího (a zřejmě i evropského) občanstva tedy přetrvává a politici, kteří si chtějí udržet jeho podporu, dobře vědí, že se jim vyplatí vézt se na vlně dojmu, že si za to Gruzínci mohou sami.
K malým českým přestřelkám,
jež se ve věci kritiky ruské agrese vedly i mezi „Hradem“ a vládou a jejich příznivci, se v Evangelickém týdeníku (Kostnických jiskrách) č. 25 přidal evangelický farář Emanuel Vejnar. S bohorovností jediných správně informovaných (připomínající někdejší vyjádření představitelů prokomunistické Křesťanské mírové konference), slovníkem podobným Haló novinám (gruzínská „agrese proti Jižní Osetii“) a argumenty opsanými z vyjádření českého prezidenta odmítl angažmá církve, zastávající se Gruzie.
Pokusili jsme se zjistit, zda na „Poselství synodní rady Českobratrské církve evangelické k událostem v Gruzii a k 40. výročí okupace Československa“ reagoval někdo další z příslušníků církví, z české politické scény a zdejší či zahraniční ekumeny. Od tiskové mluvčí jsme ovšem ani po opakované mailové urgenci nedostali odpověď. Vyjádření poskytl Petr Brodský, celocírkevní kazatel pro české sbory ve východní Evropě:
21. srpna 2008 jsem se zúčastnil před ruským velvyslanectvím demonstrace, která si chtěla připomenout nejen srpen 1968, ale především i události odehrávající se v Gruzii. Ani vystoupení senátora Jaromíra Štětiny nezastíralo složitost politické situace, která obsazením Jižní Osetie ze strany gruzínské a vpádem vojsk ruské armády do Gruzie nastala. Válečné běsnění je vždycky špatné a dolehne obvykle nejvíce na civilisty. A přece toho podvečera jsem prožíval radost. Nejen nad vítězstvím Špotákové v hodu oštěpem, ale především nad tím, že z úst synodního seniora Joela Rumla zaznělo na demonstraci jasné a srozumitelné slovo. Poselství synodní rady ČCE k událostem v Gruzii a k 40. výročí okupace Československa vyrovnaným a vyváženým způsobem hodnotí stávající situaci. Díky Vám, sestro a bratři, za Vaše poselství – církvi i národu.
Radost, hrdost a pýchu vystřídal vzápětí smutek. Nechci hovořit o zděšení. To když jsem si přečetl v ET-KJ č. 25/2008 rubriku „názory čtenářů“. Emanuel Vejnar má jistě plné právo prezentovat svůj názor a pohled, který, když to nazvu střídmě, je stejně tak „zaujatý“ jako pohled těch, kteří „Gruzii fandí“. Konec konců, vždyť takto to vidí i hlava našeho státu. Chci-li ovšem hovořit o „imperiálním zájmu Spojených států amerických podporovaných některými státy Evropské unie“, měl bych umět pojmenovat a vidět i imperiální zájmy Ruska. Pošlapávání mezinárodního práva je vždy věc přinejmenším neslušná!
Končím slovem, které použil sám autor. Prosím Pána Boha, abychom se nedali Emanuelovým slovem obalamutit.
Kladno 8. 9. 2008
Každopádně by stálo za to, kdyby Evangelický výbor pro Gruzii pokračoval alespoň v určité míře ve své práci. Vždyť „práce s textem“, třebas v podobě třídění informací, upozorňování na propagandistické balamucení a zprostředkování informací, jež mají skutečnou váhu, patří k údělu i úkolům evangelíků, jejich kazatelů i výborů.
Připravil Tomáš Trusina
Při přípravě jsme využili článek K. Hvížďaly, Gruzie – válka PR agentur http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/karel-hvizdala.php?itemid=4622
texty J. Hybáškové a J. Štětiny http://www.jaromirstetina.cz/
(v rubrice Média najdete i texty, kritizující Štětinovy postoje)
Odkazy najdete i na http://gruzie.webzdarma.cz/