Minulé číslo Protestanta se nečekaně protnulo s realitou. Otevíral ho rozhovor se squatterským mluvčím Janem Němcem a ke čtenářům se dostávalo v polovině září, kdy sdělovací prostředky informovaly o zásahu policie proti demonstrativnímu obsazení chátrající budovy v Praze na Albertově. Zásah těžkooděnců bývá mediálně vděčná záležitost, avšak vzhledem k tomu, že šlo o akci alternativní mládeže, kterou průměrný konzument zdejších médií vnímá jako „extrémisty“, nevzbudil větší kritickou odezvu. Stojí za to se k němu vrátit hned z několika důvodů.
Jakou kdo nabízí alternativu
Když člověk poodkryje mediální nálepku „anarchisté“ či „squatteři“, objeví se před ním rozmanitý svět mladých lidí, kteří usilují o specifický životní styl. K jeho snadno uchopitelným a tudíž mediálně vděčným známkám patří, že se vyjadřují kriticky a odmítavě (někdy patřičně provokativně) o většinové společnosti a odmítají masovou hudební či výtvarnou produkci. Ale také žijí v poměrně intenzivně prožívaném společenství obkrouženém kulturními a sociálními aktivitami. Squatty se stávají centry, kde se nejen společně bydlí, ale představují i zázemí pro výstavy, koncerty, různé projekce, komunální politické aktivity, které by jinak těžko spatřily světlo světa. I když jde z velké části o záležitost generační, nezaměňujme ji s pouhým fanouškovstvím hudebních směrů či módních trendů. Nositelé této jinakosti usilují dovést svůj životní styl do důsledků. Provázanost životního stylu, kultury, ale také jistá forma odvratu od obvyklé podoby života v tomto světě (včetně častého vegetariánství a pod.) v něčem připomíná křesťanské komunity, usilující o to, aby jejich život pronikly hluboce evangelijní ideály. Zkusíme-li se podívat touto optikou, uvidíme nejednu další podobnost, ne sice přímo v následování Krista, ale už ve zmíněném důrazu na vytváření pospolitosti nebo v důrazu na nenásilí, na nezajištěnost života a jeho potřeb – a ovšem i v tom, jak odmítavou reakci vyvolávají ze strany většinové společnosti.
Čeští (nejen evangeličtí) křesťané, pokud jde o životní styl, většinou alternativu nenabízejí. I my obýváme rostoucí satelitní městečka, když na to máme, jezdíme nakupovat nadměrně velkými auty, sdílíme obvyklou míru obecného nevkusu i ohloupenost tím, co se píše v Mf Dnes či Lidovkách. Radikální uskupení se najdou spíš v oblasti duchovní a názorové. Máme své charismatiky, různé fundamentalisty demonstrativně odmítající tu potraty, tu homosexuály, avšak nikoli radikály v oblasti životního stylu. Přitom jsme se – alespoň svými duchovními zdroji a počty – už také jakýmisi „alternativci“ stali. Už proto bychom mohli mít větší porozumění pro ty, kdo usilují o alternativu i ve způsobu, jakým se bydlí, jak se navazují vztahy a pečuje o nejbližší okolí. Porozumění v tomto případě neznamená nekritické přitakání, ale např. kritické prověřování obrazu, který média o dané skupině, jejích motivech a aktivitách vytvářejí. Zjistíme pak třeba, že za nálepkou extrémisté a rušitelé pořádku se nejednou skrývají mladí lidé motivovaní k něčemu docela jinému.
Nestranná opora zákona?
Obrazová reportáž o policejním zákroku v sobotu 12. 9. na Albertově vytvořila dojem pouliční bitvy, probleskly zprávy o létající dlažbě, policie prý vyhrála se skóre 100:0. Zpravodajství bylo přitom ušinuté už v tom, že nerozlišovalo mezi aktivní skupinkou a příležitostnými sympatizanty. Skutečnost byla dle očitých svědectví méně dramatická, alespoň pokud jde o demonstranty. Akce, pořádaná v rámci Týdne neklidu na podporu squatterství (respektovaného v zemích na západ od naší země), byla plánovaná jako nenásilná demonstrace a v tomto smyslu proběhla. S policií nikdo bojovat nechtěl a nebojoval (také za to nikdo nebyl obviněn), demonstranti užívali spíše vtipných pasivních obstrukcí a ani ty zbytečně neprodlužovali. Ani sama policie ovšem při zákroku nerozlišovala mezi těmi, kteří přišli vyjádřit svou podporu, a těmi, kdo obsadili dům. Nahánění nezletilých či sotva zletilých dredatých dívek s pokřikem „já tě zabiju!“ i následné urážení zadržených na služebnách sotva podporuje dojem nestranné opory zákona.
Je to zvláštní nestrannost, když policie s takovou horlivostí brání objekt, který majitelé (chovající se jako nemajité) nechávají spekulativně chátrat, zatímco týden předtím nebránila majitelům rychlých aut, aby se svým závodem „obsadili“ české dálnice.
Na jaře tohoto roku reagovalo pražské evangelické farářstvo na jeden z nepochopitelně násilných zákroků městské policie dopisem, v němž mj. stálo: „…podporujeme příslušníky instituce státu a obce, sloužící k ochraně bezpečí občanů. Zaslouží si patřičný respekt. Provázíme je i svými modlitbami. Pakliže ovšem svých pravomocí, výcviku a momentální fyzické převahy zneužijí, považujeme to za horší ohrožení bezpečí občanů a celé společnosti, než přestupky, přečiny či trestnou činnost jednotlivých občanů.“ V těchto proporcích je třeba zákrok na rohu Slupi a Apolinářské posuzovat.
Ještě pořád ovce
Koncem prázdnin koloval internetem pamflet Několik vět 2009. Byl původně publikován v prostředí podivně zapředsudkovaném, hlásí se však k deklamaci z roku 1989 a podmanivě se strefuje do české současnosti. Nenabízí kloudné řešení (to však pamflety dokážou málokdy), ale jedno konstatování se mi nyní vybavilo: „Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, nyní je překážkou lenost. Nadáváme…, ale necháme se stříhat jak ovce. Jsme líní se informovat, vytvářet si, prosazovat a bránit svůj názor.“ Zářijová policejní epizoda se udála dvacet let po převratu a nedaleko Albertova. Chladná a pasivní odezva ve společnosti toto konstatování nepříjemně podtrhla.