Může za to Kafka
Zklamání Michala Duse nad konečnou technickou podobou zpěvníčku Svítá, vyslovené v Protestantu 6/93, je pocit značně rozšířený, který v neztenčené míře sdílím i já. Sdílím je tím více, že jsem byl hořkosladkého procesu přípravy zpěvníku po celou dobu intenzívně účasten a v závěru jsem zbyl mezi těmi několika málo, kterým to všechno tak říkajíc zůstalo na krku. S autorem článku Zklamání sdílím také pocit, že zpěvník symbolizuje stav ČCE. Mezi tím, co osudy zpěvníku Svítá vlastně symbolizují, mi připadají některé věci docela významné:
1. Obsahové bohatství duchovní, myšlenkové a kulturní tradice, široká otevřenost i kritická ostražitost před každým zjednodušováním. Při sbírání písniček sotva koho napadlo omezovat se hranicemi naší církve, v síti uvázlo i několik exemplářů vylíhlých úplně mimo rámec jakékoli instituční církve (Spirituál kvintet, Jiří Suchý, písničkáři). Pestrost takto získaného úlovku, který čítal na 1500 kusů, byla sama o sobě výmluvná. Přebírat, vážit a třídit bylo velikým dobrodružstvím: kde to pravdivé, sdělné a ryzí převažuje nad příměsí sebevědomého beranství, náboženského rutinérství, intelektuálské nezúčastněnosti, farářské pseudopoetiky nebo vlezlého manipulátorství, a kde je tomu naopak? Troufl bych si trochu provokativně říct, že všechny rozhovory a setkání, ke kterým při té práci došlo, měly svůj význam, i kdyby pak vůbec žádný zpěvník nevyšel.
2. Notorický amatérismus v organizační a technické oblasti. Připravit k tisku nějakou knížku, stejně jako postavit nebo opravit dům, je práce vyžadující dost vysoký stupeň odbornosti. V církvi se to pořád nějak nebere v úvahu: v systému její správy na úrovni sboru, seniorátu, církevního ústředí i různých církevních zařízení se obvykle nepočítá s profesionálními pracovníky, odpovědnými za plnění přesně vymezených úkolů, ale s obětavými všeuměly, kteří jsou momentálně na dosah a ochotni před tou kterou prací neuhnout. Výsledek pak závisí na souhře nejrůznějších nahodilých okolností, především na časových možnostech a schopnostech dotyčných dobrovolníků, a je ovšem bez jakýchkoli záruk. Dokud stávající systém radikálně. nezměníme a nepřizpůsobíme tornu organizační struktury církve, nutně se nám čas od času nějaká knížka nebo stavba nepovede, ztratíme na tom zbytečně moc peněz, nervů a důvěryhodnosti, a nejspíš také přibyde několik osobních sporů, zatrpklosti a zakyslosti. Jindy se ovšem to nebo ono zdaří výborně, dojde přitom k všelijakým překvapivým a nezapomenutelným setkáním, objeví se pozoruhodné osobnosti. Oproti chladnému profesionalismu některých západních církví je ve spoléhání na amatérské dobrovolnictví (v příslušném jazykovém prostředí nejčastěji nazývané „ochotná služba“) cosi poetického, měli bychom si jen dobře rozmyslet, zda daň, kterou za tenhle druh poezie platíme, platíme vědomě a rádi. Jedinečná příležitost k tornu bude už na nejbližším synodu, kde se bude projednávat návrh zásadních změn církevního zřízeni.
3. Dobře míněná, ale špatně mířená kritika je také nanejvýš typická nejen pro osudy zpěvníku Svítá. Michal Dus ve svém článku automaticky předpokládá, že kdosi určil chatrný plášť pro mohutného sluhu. Jenomže stávající systém nedává moc možností něco se zárukou určovat a mnoho věcí na synodní radě, stejně jako leckde jinde v církvi i mimo ni, je stále zmítáno víry kafkovsky nahodilých a neuchopitelných dějů. Právě z jejich propletenců je utkán i ten nešťastný plášť. Hledat v takových věcech něčí skrytý temný záměr – kdo určil, dělal to buď v domnění, že je sluha vetřelý, nebo nebyl ochoten si na pořádný plášť půjčit peníze – je běžné a svým způsobem přitažlivé, ale jde to skutečně mimo. Nemá smysl vidět zlé úmysly tam, kde není vůbec možno žádné úmysly se zárukou dotáhnout do konce. Je to stejná ztráta času, jako kdybychom se pokoušeli vyčíst nějaká tajemná poselství z kličkování vozidla s porouchaným řízením. Řízení je zkratka potřeba spravit – leda bychom v jízdě s vadným (z) řízením dávali přednost pro to, že je zábavnější a poskytuje větší prostor pro různá milá i nemilá překvapení.
Když už jsem byl jednou učiněn jednou šestinou tělesa, uvedeného v tiráži zpěvníku, jako vydavatel, nemohu se přeci jen nepokusit alespoň popsat, jak se stalo, že zpěvník vypadá jak vypadá. Tedy: o jeho technickém vzezření měla „zpěvníčková komise“ poměrně přesnou představu už dávno před dokončením rukopisu: formát tak jak je, tenčí papír, šitá vazba a ohebné omyvatelné desky, přečnívající přes formát tak, aby chránily okraje stránek (jako o jednoho vydání kralické Bible). Květa Šilarová z kanceláře SR tlumočila tuto představu Kalichu. Ten uzavřel smlouvu s tiskárnou, která zpěvník udělala tak, jak je. Zástupci Kalicha pak vysvětlovali, že původní představa byla v přijatelných cenových relacích technicky neuskutečnitelná a že takhle je to vlastně optimální.
Kdo za to tedy může? Jediná poctivá odpověď je: Franz Kafka. Koho taková odpověď neuspokojuje, může uvažovat nad tím, zda a jak zlepšit v církvi organizační struktury, a také kde do nich sehnat potřebné odborníky, manažery a peníze na jejich přiměřené platy. Stejně dobře si ovšem může zvolit i jiné téma k úvahám – třeba nápadnou podobnost zpěvníku Svítá s celotraťovým jízdním řádem CD a možné souvislosti se zaměstnáním jednoho z členů synodní rady u dotyčné železniční společnosti.